98
L u c i e P i l át ová • P ř í pa d p e č e t n í h o p r s t e n u
„Nemáš hlad?“ zeptala jsem se ho ve výtahu. „Mám,“ chytil mě pevně kolem pasu. „Dám si tě ve vaně plný pěny,“ zamumlal mi do vlasů. Problém byl v tom, že jsme doma žádnou neměli, takže jsme šli vybalovat Lukasovy kufry a krabice. Tahle fuška nás zmohla víc než pravidelná porce kvalitního sexu. Nejspíš proto jsme ráno zaspali. Když jsem se probrala, budík na nočním stolku ukazoval půl osmé. „Lukasi, vstávej,“ strčila jsem do svého spolunocležníka a šla do kuchyně připravit snídani. Přišoural se za chvilku s telefonem u ucha. „Tak to zní dobře. Dorazím s Danielou mezi půl a devátou. Zastavíme se u tebe, abychom se domluvili,“ řekl. Pak se rozloučil a zavěsil. „Kdo to byl?“ zeptala jsem se. „Markus. Ben poslal vypracovaný úkol.“ „Cože?“ „Jo. Markus říkal, že je to hodně dobré a že by ho nejraději vzal hned.“ Napadlo mě, že mi ten den hezky začíná. „Lukasi, já nemám právo ani tobě, ani Markusovi do výběru nového kolegy mluvit. Ale můj názor znáš. Od včerejška se rozhodně nezměnil.“ „Zkusíš připustit, že by ses mohla mýlit? Co když chtěl prostě jenom do Švýcarska a šel na to tak, že si nejdřív našel bezpečnostní agentury, které oslovil. Tedy i nás. Nezapomeň, že patříme k těm nejlepším.“ Pokrčila jsem rameny. „Nechceš si s ním promluvit?“ zeptal se. „Nechci.“ „Jestli ho vezmeme, budeš muset.“ „Já vím.“ Nejenom snídaně, ale i cesta do práce se nesly v tiché atmosféře. Ve firemní garáži to Lukas nevydržel. „Zlobíš se?“ „Ne, vůbec. Proč?“
99
L u c i e P i l át ová • P ř í pa d p e č e t n í h o p r s t e n u
„Že jsi za celou cestu neřekla ani slovo.“ „Potřebovala jsem si to v sobě nějak srovnat.“ „A?“ nadhodil. „Promluvím s ním.“ „Víš, že jsi skvělá?“ Přikývla jsem. Markus měl pravdu. Ben skutečně splnil zadání na jedničku. Nezbývalo než čekat do pátku, kdy měli poslat vypracované úkoly i ostatní uchazeči. „Pánové,“ ozvala jsem se za deset minut deset, „omlouvám se, ale máme s Lukasem pracovní videohovor a neměli bychom se opozdit.“ Rychle jsme se zvedli a pospíchali k Lukasovi do kanceláře. Táta volal na minutu přesně. Když jsme mu vylíčili všechny události, prohlásil, že si koupí letenku a vrátí se zpátky ještě odpoledne, protože v Praze je příšerná nuda a připadá si jako skutečný dědeček. „Co Timo a Katka?“ zeptal se Lukas. „Jo, dobrý, šli na nákup.“ „Zavolám později,“ řekla jsem. „Rozhodli jsme se s mámou, že takhle to dál nejde.“ „Co?“ „Aby žila v Praze a já v Curychu.“ „Takže se sem přestěhuje?“ „No, do Curychu tak úplně ne.“ „Aha,“ zarazila jsem se. „Všechno ti řekneme, až přijedeme.“ „Ví máma, že Lukas u nás bydlí?“ „Jo.“ „A nevadí jí to?“ „Ne, protože se budete brát.“ To se snad všichni zbláznili, napadlo mě. Fakt, že jsem se rozhodla s někým žít přece ještě neznamená, že si ho musím vzít za manžela. Od kdy je pro vztah určující úřední papír?
100
L u c i e P i l át ová • P ř í pa d p e č e t n í h o p r s t e n u
Mrkla jsem na Lukase. Tvářil se, jako když se ho tahle debata vůbec netýká. „Už musím jít, mám hodně práce,“ zakončila jsem hovor. „Opatruj se,“ usmál se táta a zavěsil. Vstala jsem, posbírala svoje věci a zamířila ke dveřím. „Jdeš?“ ozval se Lukas. „Potřebuji telefonovat. Rušila bych tě.“ Jindy mě přemlouval, abych pracovala u něj, ale tentokrát překvapil. Neřekl ani slovo. Tiše jsem za sebou zavřela a odešla do kutlochu. V oblíbené sedačce se mi podařilo hodit za hlavu nejenom jeho, ale i tátu, mámu a slídila. Pořád mi v hlavě strašil šperk, o kterém nikdo nic nevěděl a který do celé koncepce rodinných klenotů vůbec nezapadal. Popadla jsem telefon a vytočila kurátora. Zvedl to hned. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se, když jsem se představila. „Vrtá mi hlavou ten šperk, o kterém jsme se bavili včera.“ „Ten, který v muzeu nemáme?“ „Nicolas Franz von Bachman sloužil na Sardinii. Napadlo mě, jestli nemůže pocházet třeba odtamtud.“ „Troufnu si říct, že byl vyrobený technikou filigránu. Dokonce existuje takzvaný sardinský filigrán. Nejsem odborník na šperky, takže vám neřeknu, jestli se jedná právě o tuhle variantu, ale vzhledem k faktu, který jste právě zmínila, je to dost dobře možné.“ „Fajn, zatím děkuji. Pokusím se hledat dál.“ „Pošlu vám kontakt na kolegu z Národního archeologického muzea v Cagliari. Odkažte se na mě. Určitě vám poradí nebo alespoň nasměruje dál.“ „Páni, děkuju mockrát. Ráda vám tuhle laskavost oplatím. Kdybyste potřeboval nainstalovat počítač, vyčistit ho, zabezpečit, kdykoli zavolejte.“ „Budu si to pamatovat,“ zasmál se. Za chvilku mi v telefonu cinkla esemeska s adresou jakéhosi Paola Casardiho. Podle webu to byl hlavní kurátor. Napsala jsem mu a přiložila fotografii šperku.
Ukázka elektronické knihy