HANA HINDRÁKOVÁ · OBCHODNÍCI S DĚTMI
„Já vím, že není, ale stejně si nedovedu představit, že bych obětoval tolik věcí kvůli cizímu dítěti. Ještě si pamatuju, jak to bylo tehdy náročné s Petrem. Všechno to vstávání, přebalování, hraní. V jednom kuse jsem byl nevyspalý. Pro vlastní dítě to člověk samozřejmě udělá rád, ale pro cizí? Co kdybychom ho adoptovali a já jsem potom zjistil, že to prostě nedokážu? Dítě to vycítí a bude tím trpět.“ I když Izabela považovala Danielovy argumenty za rozumné, do očí se jí tlačily slzy a cítila, jak křiví ústa ve snaze se nerozbrečet. Adopce pro ni byla poslední možností, jak se stát mámou. „Nezlob se, mrzí mě to.“ Daniel se ji pokusil obejmout, ale ona se mu vysmekla a vyběhla na zahradu. Sedla si na vychladlou zem, schoulená do klubíčka se opřela o kmen banánovníku a hlasitě se rozvzlykala.
Enugu, Nigérie Vzduch v pokoji byl těžký a dusný. Ibukun s Christianou seděly na svých matracích ponořené do ponurých myšlenek. Během posledních devíti měsíců se z nich staly přítelkyně a věděly o sobě téměř všechno. S blížícím se narozením jejich dětí jim přestávalo být do řeči. Zatímco Ibukun rezignovala, Christiana se snažila něco vymyslet. Obě už měly velká břicha a porod mohl přijít každým dnem. Podle útržků různých rozhovorů, které tu a tam zaslechly, jim postupně došlo, že se octly v rukou obchodníků s dětmi. Nyní již věděly, že je čeká stejný osud jako Abebi. 98
HANA HINDRÁKOVÁ · OBCHODNÍCI S DĚTMI
„Nesmíme to vzdát,“ šeptla Christiana a láskyplně si pohladila vzdouvající se břicho. „Podívej, vrtí se,“ usmála se na Ibukun a ukazovala, jak se jí břicho přelévá ze strany na stranu. Ibukun nešťastně protáhla obličej. „Co chceš ale udělat? Nebudeme mít určitě tolik štěstí, abychom porodily ve stejný den. Potom jednu z nás někam odvezou. Nevíme kam a taky nevíme, jestli Abebi a další dívky vůbec přežily. Co když je zabili?“ Christianu překvapilo, kolik toho její nemluvná kamarádka najednou řekla. „Jde jim o děti, my jsme jim ukradené. Proč by se namáhali s tím, aby nás někde zamordovali?“ „Třeba proto, abychom nechtěly zpátky naše děti,“ odpověděla Ibukun. „Podle mě spoléhají na to, že když nás odvezou někam dostatečně daleko, budeme mít dost svých starostí, než abychom ještě pátraly po dětech,“ podotkla Christiana. „Nedovedu si představit, že už svého broučka nikdy neuvidím. Když si jenom vzpomenu na Abebi…,“ hlas se jí zadrhl a rozplakala se. „Právě proto musíme něco vymyslet,“ trvala na svém Christiana a rty se jí stáhly do úzké čárky. „Ale co?“ zamumlala Ibukun a bezradně pokrčila rameny. „Domluvíme si místo, kde se setkáme,“ navrhla. „A budeme tam čekat, dokud se tam druhá z nás neobjeví.“ „Nevíme, kam nás odvezou,“ připomněla a s heknutím si lehla na bok čelem ke Christianě. Zvenku k nim doléhalo štěkání černé dogy, které jako by jim připomínalo, že nemá smysl plánovat útěk. „To přece nevadí. Důležité je, abychom věděly, kam se máme dostat,“ prohlásila Christiana bojovně a na chvíli se odmlčela. 99
HANA HINDRÁKOVÁ · OBCHODNÍCI S DĚTMI
Ibukun se překulila na záda a postěžovala si: „Už nevím, jak si mám lehnout.“ „Pamatuju si, že město, ve kterém jsme, se jmenuje Enugu,“ pokračovala Christiana. „Řekněme, že nás odvezou někam dál než za hranice města. Znáš tam něco?“ Zakroutila hlavou. „Nikdy jsem nebyla jinde než v našem slumu v Owu.“ „Já si pamatuju autobusové nádraží v Abuji, u kterého stál jeden hodně vysoký neem. Myslím, že tam byl jediný. Tak co kdybychom se sešly tam?“ navrhla. „Dobře, zkusím si to zapamatovat,“ přikývla a vzápětí zkřivila obličej bolestí. „Jsi v pořádku?“ strachovala se Christiana. Ibukun vykřikla a oběma rukama se chytla za břicho. „Myslím, že už je to tady,“ zasténala a v očích se jí objevil strach. Přiskočila k ní, vzala ji kolem ramen a konejšivě řekla: „Neboj se, všechno dobře dopadne. Zvládneme to.“ Tak moc si přála tomu věřit, ale cosi jí našeptávalo, že její příběh rozhodně nebude mít dobrý konec. „Musíš tomu věřit,“ přesvědčovala Christiana kamarádku. Ibukun ucítila uvnitř svého těla jakési lupnutí. Vzápětí se matrace zalila vodou. Dostavila se další kontrakce. Ibukun zakřičela. „Máme málo času, brzo se tady někdo objeví,“ řekla naléhavě Christiana. „Neem na autobusovém nádraží v Abuji. Nezapomeň.“ Jenomže Ibukun už ji nevnímala.
100 Ukázka elektronické knihy