Maya Blakeová
Smutně se usmála nad tou ironií osudu. Vztah s princem nejdříve odmítala – bála si s ním něco začít. A když se tak stalo, tak se pak zase zuřivě bála, že ho ztratí. K čemuž tak jako tak došlo. Ale nejvíc ze všeho ji zajímalo, jak by Lucca zareagoval na zprávu o tom, že čeká jeho dítě. Zahnala trýznivou myšlenku a spěchala přes pokoj k telefonu, aby se zeptala, jestli už je auto připravené. Najednou se otevřely dveře a vstoupil Lucca. Delphine ztuhla. Všimla si, že měl v očích ještě pořád ten nahněvaný a obezřetný pohled, který na ni upíral od chvíle, kdy se přiznala k tomu, odkud a jak zná Marka Coppiho. Dlouho se na sebe mlčky dívali a srdce jí bušilo jako pominuté. Asistenti ji předtím informovali, že Jeho Veličenstvo bude muset několik hodin strávit s festivalovým výborem. A tak malá zbabělá část její duše doufala, že bude tohoto… tohoto dnešního loučení před odletem ušetřena. „Vlastně jsem zrovna na odchodu. Mohu už jít?“ zeptala se a snažila se, aby to znělo profesionálně. S odpovědí si dal načas, ale nejevil známky toho, že by ho její požadavek rozčílil. „Proč se mnou hraješ tuhle hru, Delphine?“ zeptal se klidně. Zvedla bradu. „Jakou hru? O čem to mluvíš?“ „Nemůžeme spolu být v jedné místnosti, aniž bychom neměli touhu ze sebe strhat navzájem oblečení. A přesto předstíráš, že to tak není.“ Pohlédla na hodinky. „Luko, musím chytit letadlo. Nejsem si jistá, proč tohle všechno…“ Rozhněvaně na ni pohlédl. „To ještě pořád nevíš, že tvoje odmítavá lhostejnost na mne funguje úplně opačně? Že naopak vždy vyprovokuje můj zájem? Nebo to snad děláš právě proto?“ Projela jí slabá vlna paniky zároveň s pocitem toužebného vzrušení. „Chci se odsud jen dostat, vrátit se ke svému týmu…“ 98
Jejich žhavé doteky
Vjel jí najednou rukama do vlasů a pak si ji k sobě pevně přitiskl. Jeho objetí zesílilo její vlastní touhu po tom, aby mu byla co nejblíže. A tak se v jeho náručí bez protestů rozplývala, místo aby zamířila ke dveřím. „Auto pro tebe přistavili teprve teď, protože jsem se chtěl rozloučit. Byl jsem ochoten nechat na tobě, jestli se spolu rozloučíme slušně nebo ne. Ale protože ty nám nikdy nic neulehčuješ…“ Jeho rty se svezly po jejích v polibku, který jí vzal půdu pod nohama. „Řekni mi, že se ti nelíbí, když tě líbám, že nechceš, abych tě objímal.“ Snažila se zablafovat. „Prostě mne jen umíš vzrušit, to je celé.“ „Jako žádný jiný muž,“ dodal a v jeho hlase byla slyšitelná primitivní majetnická touha. Nemohla to popřít – tím spíše, když ji za celou dobu jejich odloučení ani nenapadlo vyhledat náruč jiného muže. Po Lukovi už jí objetí žádné jiné objetí nebylo dost dobré. „Tak jo, dobře, vyhrál jsi! Umíš mě pouhým polibkem vzrušit tak, že nedokážu ani přemýšlet. Tohle jsi chtěl slyšet?“ Jednou rukou jí zajel pevně do vlasů a druhou ji objal pevně v pase. „Hm, poslouchá se to dobře. Myslím, že ano. Že přesně to jsem chtěl slyšet,“ připustil silným a hlubokým hlasem. S nesmírným úsilím se vyprostila z jeho pevného objetí. „Tak to jsem ráda, že jsi spokojený. Protože víc už ode mne nedostaneš. Všechny tyhle věci, vášeň, touha i vzrušení, jsou oproti tomu, na čem skutečně v životě záleží, jen druhořadé. To víme oba.“ Okamžité napětí v jeho očích uhasilo divoké plamínky, které se tam mihotaly ještě před malou chvílí. „O čem to sakra mluvíš?“ „Mluvím o pomíjivosti vášně. Co se stane, když vyprchá? Za čím se budeš hnát potom? Po čem budeš toužit pak?“ 99
Maya Blakeová
Chřípí se mu rozčileně rozšířilo, ale než stačil říci cokoliv dalšího, otočila se na patě a zamířila směrem ke dveřím. „Až dosud jsem udělala vše, co jsi po mně žádal. Příští dva týdny jsem volná, že ano?“ „Delphine…“ Ignorovala jeho varovný tón. „Ne. Už toho mám dost. Nedovolím ti, abys vznášel další nové požadavky,“ prohodila přes rameno a šla dál. „Delphine, tak poslouchej přece,“ řekl. Zastavila se a otočila k němu. Silné, mohutné paže měl složené na hrudi, nohy doširoka rozkročené, a to vše mu dodávalo ještě panovačnější vzhled. „Vůbec jsem neměl v úmyslu vznášet další požadavky,“ prohlásil suše. „Chtěl jsem ti jen říct, že let už nestihneš. Ale nechám tě svým soukromým letadlem dopravit, kam budeš chtít. A za dva týdny tě na tom samém místě zase vyzvedne. A ještě něco… Doporučuji ti, aby ses během těch dvou týdnů, co budeme od sebe, nepokoušela naši dohodu jakkoliv měnit.“ „Jestli to má být narážka na to, že jsem tenkrát zmizela, tak šetři dech.“ Plamenný oheň v jeho očích jí svojí intenzitou málem sežehl. S pružnou elegancí k ní přistoupil, vzal její tvář do dlaní a sklonil své rty k jejím. „To je dobře. Přesto tě musím tě varovat. kdyby náhodou, tak přede mnou se neschováš. Tentokrát ne. Ciao, dolcezza.“ Mlčky se obrátila směrem ke dveřím a vypotácela se na chodbu, přičemž se nenáviděla za to, že se s každým krokem přála otočit a jít opačným směrem. K němu. Protože už teď se jí po něm stýskalo s divokou touhou, která ji nutila přemýšlet o tom, kam se poděl její pud sebezáchovy. Když o dvacet minut později nastupovala do letadla, už se trochu dala dohromady a držela hlavu zpříma. Musela si ale neustále připomínat, že se o sebe stará sama už více než deset let a nikoho dalšího ve 100 Ukázka elektronické knihy