H A N A M A R I E K Ö R N E R OVÁ
ostružinové listí. Nic jiného jarní les nenabízel. Žaludek se jí stahoval hlady, břicho bolelo. V poledne si našla suché místo pod převislými větvemi smrků, schoulila se do klubíčka a na krátkou chvíli usnula. Zdálo se jí o Francescovi, ze spaní se skrze slzy usmívala. Probudila ji bodavá bolest. Mnohem silnější a naléhavější než ta ze včerejší noci. Dobrou půlhodinu seděla, objímala si rukama břicho a zoufale se snažila vymyslet co dál. S určitostí věděla jen jedno – její dítě už nehodlá čekat a dere se na svět uprostřed pustiny. To bylo zlé. Nedokázala si představit, jak sama zvládne porod. Bez Marie a jejích bohatých zkušeností. Slyšela o venkovankách, které to dokázaly při práci na poli. Porodily, ošetřily dítě a pokračovaly v okopávání. Možná to byla pravda, možná ne, ona se na nic takového necítila. A tak zase vstala a vydala se dál. Snažila se držet směrem na východ, kde leželo Sarnaux, ale nebyla si jistá, zda jde správně. Často se musela zastavovat a v předklonu čekat, až křečovitá bolest odezní. Intervaly byly stále kratší, občas se nedokázala narovnat a zůstala opřená o kmen stromu. Z očí jí tekly slzy a rty měla rozkousané, jak se snažila tlumit bolestný nářek. Měla strach, že by mohla přivolat divoká zvířata. Dokud bylo světlo, neopouštěla ji naděje, že nakonec na stezku přece jen narazí a dostane se k lidem, u nichž najde pomoc. Byla na tom tak, že by brala zavděk snad i Borbollou, jen aby nemusela zůstat úplně sama. Když se setmělo, naděje pohasla. Přesto se plahočila dál, protože všechno bylo lepší než zůstat na místě a čekat na smrt. Dokud dokáže udělat mezi nápory bolesti alespoň pár kroků, půjde. Šero se rychle změnilo v tmu, hustou a neproniknutelnou jako saze. Občas se jí zdálo, že se ve tmě něco leskne. Možná to byly oči divoké zvěře, možná jen obrácený osikový lístek, od něhož se odrazil měsíční paprsek. A možná jen šálení smyslů na smrt znaveného člověka. Jenže pak to uviděla. Skutečné 98
znameni_hada_blok.indd 98
09/08/2023 11:03
Z N A M E N Í H A DA
světlo! Docela blízko mezi stromy. Žluté světlo zarámované do čtverce malého okénka. Svíce nebo lucerna v lidském příbytku. Zamžikala, jako by čekala, že světlo zmizí. Ale zůstalo. Cítila, jak se jí vracejí síly. Došla k lidem! Našla pomoc! Vůbec ji nenapadlo, že by mohla narazit na lupiče, kteří včera přepadli kočár, přestože to bylo pravděpodobnější než domněnka, že našla vesnici. Potácela se od stromu ke stromu, o každý se musela plnou vahou opřít a chvíli namáhavě dýchat, aby překonala bolest, která se stávala nesnesitelnou. Chvílemi měla pocit, že se světlo vzdaluje, že k němu nikdy nedojde a nakonec zemře na dosah ruky od míst, kde se jí mohlo dostat pomoci. Nakonec došla. Světlo vycházelo z jediného okénka nízké chatrče schované mezi hustými křovinami. Celý příbytek vypadal spíš jako hromada ledabyle nakupeného klestí a ve dne by jej nejspíš bez povšimnutí minula. Když nakoukla dovnitř, vrátil se jí pocit, že se ocitla v jedné z Perraultových pohádek. V místnosti seděla u stolu rozcuchaná šedovlasá stařena a cosi míchala v misce. Na stolní desce ležely dvě černé kočky a přivřenýma očima ji pozorovaly. Z trámu nad stařeninou hlavou visely plátěné váčky všech velikostí. Byly jich desítky, možná stovky. V mihotavém světle lojové svíčky vypadaly, že se pohybují, jako by v nich bylo cosi živého. Céline, připravené zaklepat na rám okna, klesla ruka. Rozum se vzpíral uvěřit báchorkám o čarodějnicích, výjev byl ale tak skutečný, že v ní vzbudil přirozený strach. Jenže pak jí tělem projela další křeč, tak silná, že nedokázala zadržet zaúpění. Kočky vyskočily a naježily se. Stařena zvedla hlavu a z rozcuchané houštiny vlasů zasvítil jasně modrý pohled. Céline si s překvapením uvědomila, že vzdor šedivým vlasům to není stařena. Tvář patřila ženě sotva čtyřicetileté. 99
znameni_hada_blok.indd 99
09/08/2023 11:03
H A N A M A R I E K Ö R N E R OVÁ
„Je tam někdo?“ zeptala se. Z hlasu nezněl žádný strach. Céline se chystala promluvit, ale hrdlo měla stažené a vyschlé, neprošel jím ani hlásek. Žena se pomalu zvedla. „Jsi-li dobrý, pojď dovnitř.“ Céline už došly síly. Snažila se rukou zachytit okenního rámu, ale neudržela se a začala klouzat podél stěny chatrče k zemi. Z úst jí přitom uniklo další zaúpění. Žena vstala, vzala svíčku a vydala se ke dveřím. Kočky ji následovaly. Céline, schoulená do klubíčka, viděla, jak se k ní blíží osvětlená postava. Úleva z toho, že se jí nakonec přece jen podařilo dojít k lidem, byla tak silná, že se jí zatočila hlava. Dokázala to. Už nemusela bojovat o další krok… A ještě o další… Byla u cíle. Omdlela. Probudil ji chlad. Ležela na zádech vedle chatrče a studená voda jí stékala z tváří do vlasů a do výstřihu. Zvedla ruku, aby ji setřela. „No sláva,“ řekl hlas vedle ní. „Už jsem měla strach, že se neproberete. Kde jste se tu, proboha, vzala?“ „Přepadli nás,“ hlesla Céline. Hlas ji ještě pořád neposlouchal. Odkašlala si. „Přepadli nás,“ opakovala srozumitelněji. „Na stezce…“ „Vydat se po stezce je holé šílenství,“ řekla žena. Pohled jí sklouzl na Célinino břicho. „Zvlášť ve vašem stavu.“ „Nevybrala jsem si to.“ „Pojďte, pomůžu vám vstát,“ řekla žena. „Dokážete udělat ještě pár kroků dovnitř?“ „Dokážu.“ Se ženinou pomocí vstala a přidržujíc se stěny došla až k otevřeným dveřím. Chatrč byla překvapivě dobře vybavená nábytkem. Kromě krbu, postaveného z velkých plochých kamenů, tu byl stůl, dvě židle a postel, všechno vyrobené z nahrubo 100
znameni_hada_blok.indd 100
Ukázka elektronické knihy
09/08/2023 11:03