Chapitre 17
V pondělí jsem opět stanula před Galerií L’YON. Tentokrát klika pod tlakem mé ruky povolila. Došla jsem k vysokému pultu, který měl nejspíš suplovat recepci. Blondýna s melírem a tmavým obočím ke mně znuděně zvedla oči. „Dobrý den, hledám Jacquese,“ zmohla jsem se na celou větu ve francouzštině, kterou jsem přes víkend pečlivě trénovala. Odpověděla mi cosi francouzsky, čemuž jsem nerozuměla. Naštěstí jsem se vybavila překladačem v mobilu. Hledám majitele galerie. Jde o fotografie ze svatby. Podala jsem jí mobil, aby si má sdělení přečetla. „Malý moment, prosím.“ Seskočila ze židle a vydala se chodbou kamsi dozadu. Zamířila jsem do prostorné místnosti s vysokými stropy, kde se nacházela vystavovaná díla. Se zájmem jsem si prohlížela fotografie, sošky a různé umělecké předměty z kovu a jiných materiálů. Zaujala mě černobílá fotografie. Byl na ní vyobrazen obličej ženy se zavřenýma očima, velice přiblížený. Fotograf se zaměřil na linii úst a zachytil stín, který vrhala ruka přes tvář. Přistoupila jsem blíž, abych si přečetla jméno autora na štítku. Stálo tam: Auteur: Jacques Joly. Réalisation: Un bisous d‘été. Výtvor se nazýval Letní polibek. Kohopak to Jacques zvěčnil? Zkoumala jsem onu tvář, vlasy padající přes spánek. Světlé vlasy. A pak mi pohled padl na ruku, kterou 98
D o ku d ne u s tane vlno b i t í
si dotyčná osoba stínila oči proti slunci. Nešlo o ženu, byl to Camille. „Bonjour Mademoiselle.“ Zadívala jsem se na muže s vlasy po ramena, v saku a teniskách. Tohle rozhodně nebyl Jacques. „Henri Moineau à votre disponibilité. Comment puis-je vous aider?“ „Ehh,“ vypadlo ze mě nepříliš duchaplně. „Mluvíte anglicky?“ „Non,“ zašklebil se. „Moment.“ Začala jsem psát do překladače v mobilu: Hledám Jacquese. Byl to náš svatební fotograf. Kde ho najdu? Muž si zprávu přečetl a pohybem ruky naznačil, zda si může můj mobil půjčit. Podala jsem mu ho a on odepsal: Na jaké jméno jsou vaše fotografie? Podívám se po nich. O Jacquesovi ani zmínka. Buchet-Dechamps, naťukala jsem. Onri, nebo jak si muž říkal, mi pokynul, abych ho následovala. Za recepčním pultem si k sobě přisunul notebook. Sledovala jsem, jak se jeho tvář postupně svrašťuje, až se mračil úplně. „Nada,“ ukázal rukama. Slovu nada jsem rozuměla, ani jsem nemusela umět španělsky. Naše fotky tu neměli. Copak je Jacques nevyvolal? Než jsem se stačila zeptat, otočil ke mně muž monitor notebooku. V překladači z francouzštiny do angličtiny jsem četla: Jaké bylo datum vaší svatby? Neuniklo mi, jak pozoruje moje prsty na klávesnici. Nezdobil je žádný prsten. 14. září 2013. Chlápek na mě vytřeštil oči, jako bych se najednou proměnila v ducha či výběrčího daní. V jeho pohledu jsem zahlédla zmatek a cosi dalšího, co jsem nedokázala rozluštit. Prsty energicky dopadaly na tlačítka klávesnice. Omlouvám se, madam, ale fotografie toho data tu nemáme. 99
Kristina Janů
„Jacques?“ „Désolé,“ zavrtěl hlavou, vyšel zpoza pultíku a posunkem natažené paže mě vyprovázel ke dveřím. Stále v mírném šoku z náhlé změny jeho chování jsem ho následovala. Vyšla jsem ven a slyšela, jak za mnou zamkl. Co se to právě odehrálo? Vtom mi došlo, že napsal madam, namísto mademoiselle – slečno, jako prve. V jeho pohledu se značilo poznání. On věděl, že jsem nevěsta z té svatby, jejíž fotografie ani fotograf nebyli k nalezení. Nezbývalo mi, než se obrátit na Jacquese přímo. Chtěla jsem ho konfrontovat tváří v tvář, ale buď v Lyonu opravdu nebyl, nebo se nechal zapírat. Večer jsem ve svém pokoji najela na Facebook, abych poslala Jacquesovi zprávu. Nejdříve jsem se domnívala, že jde o překlep ve jméně, jeho profil se mi ne a ne zobrazit. Jacques Joly neexistoval. Buď si smazal profil, nebo si mě zablokoval. Wow, to byla rychlost! Očividně mu kdosi prozradil, že jsem se po něm sháněla. Jacques, který byl svědkem nehody, při které přišel Bastien o život, očividně netoužil být nalezený. Zůstal už jen jediný člověk, kterého jsem mohla kontaktovat s žádostí o informace. Na odpověď jsem si však musela počkat, neboť Rachel žila v Americe.
100 Ukázka elektronické knihy