H A N A M A R I E K Ö R N E R OVÁ
KAPITOLA 8
C
éline ujížděla s větrem v zádech a lehkostí v srdci. Měla pocit, že rychlou jízdou nechává za sebou svůj nanicovatý, zbytečný život. Konečně dělala něco, co ji těšilo a zároveň vzrušovalo. To, že pomáhala bratrovi, ji ve vlastních očích povýšilo ze zbytečné, manželem a nevlastními dcerami znevažované bytosti na osobu důležitou. Ve skutečnosti pomoc bratrovi i vzpoura hrály stejně velkou roli. Přestrojení do mužských šatů bylo v jejím prostředí naprosto neslýchané a nepředstavitelné (v některých ne tak vzdálených zemích se za takový čin ještě nedávno upalovalo). Převlékla se v křoví těsně před vesnicí a dalo jí spoustu práce stáhnout si bez Mariiny pomoci pruhem plátna hrudník tak, aby v ní nikdo nepoznal ženu. Do statku vešla rázným krokem, jakým podle jejího soudu chodili královští vojáci. „Připravte mi koně!“ První nesnáz nastala, když uviděla mužské sedlo. Ještě nikdy neseděla obkročmo na koni, něco takového se i u malých holčiček považovalo za nemravné. Už od nejútlejšího dětství jezdila pouze v dámském sedle a teď dost dobře nevěděla jak nahoru. Hospodář si naštěstí její váhání vyložil po svém. „Vidím, že vás pořád trápí to zranění, pane.“ 96
jednorozec_zlom_hot.indd 96
19/06/2023 17:50
ZNAMENÍ JEDNOROŽCE
Pokynem přivolal nejmladšího synka, který s ostatními dětmi přihlížel zajímavé scénce. „Jeane, přines panu důstojníkovi židli.“ Chlapec byl v okamžiku zpátky. Ze židle se Céline dostala do sedla snadno. Jean v letu chytil drobný peníz, který mu hodila. „Díky, pane,“ zašklebil se chlapec potěšeně. „V noci se vrátím,“ řekla Céline na rozloučenou. „Možná hodně pozdě.“ „Jsem vám k službám, pane,“ uklonil se hospodář. V kapse ho hřál měšec, který mu předala hned po příchodu. Brian ji prozíravě vybavil: „Vyplatí se odměňovat dobré služby. Ne moc, aby to nevzbudilo jejich pozornost, ale zase ne příliš málo, aby je to nepřimělo tě zradit.“ Ze dvora odjela krokem, netroufala si pobídnout koně před pátravými zraky dobrého půltuctu lidí. Zvíře sice působilo klidným dojmem, ale neznala je, a navíc si v mužském sedle připadala nejistě. Teprve za bránou se odvážila koně popohnat a na cestě mu pak otěže povolila docela. Uprostřed polí vyrazila tryskem a poprvé dokázala ocenit pohodlí mužského sedla i lehkost ovládání zvířete třmeny, a ne pouhým bičíkem. Muži to mají opravdu snadnější, blesklo jí hlavou. Byla si jistá, že ji ve statku nikdo nepoznal. Vesničané včera viděli jen Briana. Její tvář nikdo ze vsi neznal, neboť ona sama si na koni ještě nikdy nevyjela. Borbolla projížďky nemiloval a jeho dcery nebyly dobré jezdkyně. Do města proto všichni jezdili uzavřeným kočárem, do něhož žádný vesničan nemohl nahlížet. Teoreticky ji mohli spatřit ve městě nebo v kostele, ale pochybovala, že by si někdo spojil paní markýzu v kloboučku se závojíčkem s královským poslem v uniformě. Měla pravdu, nikdo z dospělých na statku nepojal žádné podezření. Jen nejmladší hospodářův synek, žmoulající drobnou minci, se za ní díval s lehkým podezřením. 97
jednorozec_zlom_hot.indd 97
19/06/2023 17:50
H A N A M A R I E K Ö R N E R OVÁ
„Odnes tu židli a nelelkuj,“ přikázal otec. „Ten důstojník,“ řekl chlapec, „měl dámské jezdecké boty.“ „Na hlouposti tě užije,“ povzdechl si otec. Vlepil synkovi pohlavek a sebral mu drobnou minci, kterou dítě dostalo za odměnu. „Koukej mazat po své práci!“ Cesty byly téměř prázdné, Céline minula jen dva volské povozy a jeden kočár. Na polích kolem silnic se pracovalo, ale nikdo nevěnoval pozornost osamělému jezdci. Jednou zahlédla v dálce vojenský oddíl, ale vyhnula se mu tím, že zajela na vedlejší cestu. Než se začalo smrákat, dorazila do Combier. Ve městě povolila otěže, na královské silnici do Bressonu opět přidala. Provoz tu byl mnohem silnější, všichni se chtěli dostat do města před setměním a zavřením bran. Projela kolem salutující stráže a po nejširší ulici zamířila k náměstí. Před zámkem, kde v podvečerním vánku vlály vojenské korouhve, seskočila z koně. „Postarej se o něj,“ nařídila vojákovi, který se ujal otěží. „Má za sebou dlouhou cestu a další ho ještě čeká.“ „Spolehněte se, pane.“ „Princ de Soubis?“ zeptala se hlídky u vchodu. „Právě přijel, pane.“ Na širokém schodišti už bylo šero, pochodně ještě nikdo nezapálil, nahoru i dolů proudily zástupy lidí. Vojáci, důstojníci, sluhové, zásobovatelé, měšťané. Příjezd vojska znamenal pro každé město nejen spoustu starostí, ale i příležitost k mimořádnému výdělku. Nikdo si jí proto nevšímal. Pozornost vzbudila až u hloučku mladých důstojníků, který sestupoval proti ní dolů. Vrazila si klobouk hlouběji do čela a spěchala vzhůru. Už ji minuli, když se jeden otočil. „Bože můj! Briane, jsi to ty?“ 98
jednorozec_zlom_hot.indd 98
Ukázka elektronické knihy
19/06/2023 17:50