98
S a ra h Ad a m s ová
Annie se usměje. „Hezky řečeno.“ Madison pozvedne pivo. „Jen proto, že tě miluju, a taky proto, že mi naskočilo skóre a nechci znova platit. Jestli mě i vy milujete, pustíte mě někdy z Říma?“ Emily s Annie jednohlasně pronesou: „Nikdy.“ Emily, která bude podle mě pro sestry něco jako matka kvočna, rázně ukončí debatu: „Noah se vrátil a jsme jedna rodina. Máme tady kořeny a patříme sem.“ Noah se vrátil? Chci se Emily zeptat, odkud se Noah vrátil, ale nedostanu k tomu příležitost. Madison si srdceryvně povzdechne a je v tom obsažené úplně všechno. Touha, porážka, odhodlání. Celá škála pocitů, které nikdy nerozpletu, protože v pondělí odjedu. Zase ke mně stočí pohled. „Promiň, pořád odbíháme. Mluvily jsme o tom, proč jsi sem přijela.“ Po pár dnech, které jsem tu prožila, rozumím jejímu úžasu. Není to zrovna vyhledávaná turistická destinace. Znovu se napiju piva, abych získala čas na zformulování odpovědi. Ale pak se místnost zhoupne, jazyk mi ztěžkne a zároveň se mi rozváže. Zaskočená tím, co se to se mnou děje, vyhrknu bez obalu: „Vyhledala jsem si v Google Maps nejbližší město, které se jmenuje Řím, protože tam odjela Audrey Hepburnová v Prázdninách v Římě.“ Dívají se na mě nechápavě a přemýšlím, co z toho je mohlo víc šokovat. Rozhodnu se, že nejdřív se jich zeptám na věc, na které snad není nic divného. „Znáte... ten klasický film?“ Další nechápavé pohledy. „Určitě ho znáte. Hraje tam Audrey Hepburnová a Gregory Peck. Audrey hraje princezu Annu, která jednou v noci uteče před životem v královské rodině, a... vy vůbec nevíte, o čem mluvím?“ Všechny tři najednou zavrtí hlavou. První promluví Emily. „Myslím si, že jsme nikdy v životě neviděly žádný film s Audrey Hepburnovou. Jsou dobré?“
Ú tě k d o Ř í m a
99
Otevřu pusu dokořán. Jsem naprosto zděšená. Jak je možné, že neznají Audrey Hepburnovou? „Cože? Jak to, že jste nikdy v životě nenarazily na Audrey? Je to ztělesnění půvabu a inspirace. Je krásná, ale trochu podivínská.“ Zadumaně zavrtím hlavou. „Je prostě... úžasná.“ A moje nejlepší kamarádka, pomyslím si, ale neřeknu to nahlas, protože sestry nemusí vědět, jak jsem ujetá. Anebo osamělá. Protože jen člověk bez přátel může považovat zesnulou filmovou hvězdu za nejlepší kámošku. Madison se usměje. „Něco jako Annie.“ Dramaticky se odmlčí a šibalsky mrkne na sestru. „Aspoň pokud jde o to, jak je krásná a podivínská.“ Podle toho, jak zpěvavě to pronese, je patrné, že jde o láskyplné škádlení. Přesto ji Emily rozmarně šťouchne. „Přestaň se navážet do naší malé, pro dnešek už toho bylo dost. Dobře víš, že naše zlatíčko ti to nedokáže vrátit.“ „Mně se zastávat nemusíš, abys věděla. Umím se bránit,“ pronese Annie a napřímí se, takže je o dobrých pět centimetrů vyšší. Obě sestry na ni vrhnou shovívavý pohled a pak vyčkávají s rukama založenýma pod bradou. „Maddie je tak... je prostě...“ Annie vydá znechucený zvuk, zakoulí očima a zas klesne na židli, když ji nenapadne nic dost škodolibého. „Madison je zas ztělesněný půvab a inspirace. Musím uznat, že dnes ti to v tom tričku moc sluší, Maddie.“ Sestry vybuchnou smíchy a Emily láskyplně políbí na tvář Annie, která se tváří rozladěně kvůli tomu, že nedokáže být vtipná jako její sestry. „Zůstaň, jaká jsi, Annie.“ Když tu tak sedím a pozoruju, jak sestry vtipkují, pošťuchují se a nešetří ani projevy lásky, ostře si uvědomuju, jak mi něco takového v životě chybí. Zoufale po tom toužím. Znát takhle dobře někoho, kdo zase zná mě. Chci se zahnízdit v jejich rodině a škemrat, aby si ze mě utahovaly, jako to dělají navzájem. Chci, aby mě popichovaly zjevnými pravdami o mně, které nevidím. Chci se smát, koulet očima a být jednou z nich. Mít to,
100
S a ra h Ad a m s ová
co mají ony. Ale abych toho dosáhla, musím být upřímná a otevřít se jim. Musela bych si je pustit k tělu a přiznat, že jsem trochu ulítlá a nepoužitelná, a nevím, jestli by to za to stálo, když v pondělí odjíždím. Místo toho se mile usměju a napiju se piva. Zdvořilá, zdvořilá, zdvořilá. O několik minut později, když jsme si všechny objednaly další rundu piv, se Madison zadívala někam za mě a roztáhla ústa k ještě širšímu úsměvu. „No ne, podívejte se, je tu Noah s Jamesem!“ V břiše se mi splaší celé hejno motýlků a je to taková síla, že málem spadnu ze židle. Instinktivně v zátylku ucítím Noahovy oči. Poleje mě horko. Postaví se mi chloupky na pažích. Roztřesou se mi prsty. Začne mi nadskakovat koleno, ale nic z toho nepřehluší, jak všemi smysly vnímám, že se blíží. Zvednu ke rtům pivo a kopnu do sebe dobrou polovinu. Nemám na vybranou. Jsem vydaná na pospas svým pocuchaným nervům. Bohužel místnost, která se mi před chvilkou zhoupla před očima, se najednou zprudka roztočí jako kolotoč. Přece nemůžu být opilá! Po necelých dvou pivech sotva. Možná mám trochu upito. Ale tohle je jiný pocit. Znepokojivý. Noah a druhý muž, o kterém mluvily jako o Jamesovi, k nám konečně dorazí. Noah se uvelebí na protější straně stolu, protože se jako obvykle bojí, že ho ukousnu, když se ke mně přiblíží. Zato jeho kamarád se mi představí a obdaří mě vstřícným upřímným úsměvem. Natáhne ke mně opálenou mozolnatou ruku. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si hned nevšimla, jak je ten tmavovlasý kluk se zářivě bílými zuby přitažlivý. „Ahoj, já jsem James. A asi nám oběma ušetřím rozpaky, když přiznám na rovinu, že vím, kdo jsi.“ Nasadí dobromyslný úsměv, pod kterým se uvolním. „Je mi ctí, že tě poznávám, Rae.“ Tedy uvolnila bych se, kdybych si nepřipadala opilá pod obraz. Ukázka elektronické knihy