SARAH PARSLEY – TRNITÁ CESTA Možná by si i zvykla, kdyby měli nějaké společné zájmy, ale hrabě nesdílel ani lásku k hudbě, ani ke knihám, umění či charitě. V knihovně měl pouze atlas světa, Bibli a pár ubohých výtisků beletrie. Z umění ho zajímaly jenom nemravné obrazy a sochy, a ačkoliv vlastnil klavír i harfu, hudbu považoval za nepříjemný zvuk. Nejvíc se však rozběsnil, když Olivie zmínila pomoc chudým, zeptala se na sirotčinec nebo aspoň nedělní polévku. Nazval chudinu línou pakáží, která by chtěla všechno zadarmo a bez práce, a pokračoval v kázání další hodinu. V tomhle si notoval s baronem Zikmundem, jenž byl svou lakotou známý široko daleko. V zámku viselo několik Bedřichových obrazů, na kterých byl vymalovaný ve věku dvaceti a třiceti let. Už tenkrát nebyl pohledný, ale zároveň ani ošklivý a působil poměrně příjemně. To však byla dávná minulost, nehledě na to, že mu malíř zřejmě lichotil. „Nevezmu si ho,“ brečela Lídě na rameni, když byla sama ve svém pokoji. „Je mi úplně jedno, jestli mě otec prokleje nebo půjdu zpátky do kláštera, ale nevezmu si ho.“ „Už jsem se ptala v kuchyni, milostslečno, dokonce prý nejí ani houby.“ Olivii nebylo veselo, přesto vyprskla smíchy. „Tak to je konec.“ Obě se smály, ale uvědomovaly si, jak je situace beznadějná. A Olivie zřejmě nebyla jediná, kdo si to uvědomoval. Kdykoliv při procházkách potkala některou ze služebných, všimla si jejího vyděšeného pohledu těsně před tím, než sklopila oči. „Na sloužící musí být přísnost,“ prohlašoval hrabě, přesto Olivie neměla pocit, že to bylo důvodem strachu v jejich očích.
98
14. KAPITOLA I když se možná mýlila. Sama byla svědkem, jak zuřivě zbil holí dívku, která si při servírování večeře počínala neobratně. „Všechny ženské jsou nešikovné, hloupé a dobré jen na jedno, rodit děti,“ pronesl zadýchaně, když odložil hůl a ubohá dívka opustila jídelnu. „Pokud se ovšem zmůžou na syna, jinak nestojí ani za zlámanou grešli,“ odplivl si. Baron Zikmund mu souhlasně přikyvoval. Sám měl jen pět dcer a nikdy to své ženě nepřestal vyčítat. „Totéž očekávám i od vás, komteso,“ pokračoval, aby nebylo pochyb, co že bude jejím úkolem. Olivie dost dobře nechápala proč. Dětí už měl hrabě osm, dokonce i vnoučata. Jeho nejstarší vnuk byl stejně starý jako ona a žil se svým dědem na Rajštejně. Nikdo z příbuzných si zcela určitě nepřál, aby další dítě ukrojilo část z jejich dědictví a dali Olivii najevo, že oni sami jsou proti dalšímu sňatku. Jako jediné vysvětlení přicházelo v úvahu pouze to, že chtěl starý hrabě dokázat svou mužnou sílu a na stará kolena zplodit dalšího syna. Budoucnost případného potomka byla pevně dána. Měli v podstatě tři možnosti. Výhodný sňatek, služba církvi, a v případě syna ještě přicházela v úvahu armáda. Dceři zbývala práce společnice nějaké vdovy nebo péče o rodinu. Olivie byla ve stejné situaci a pro své děti si představovala přece jen něco lepšího. Přinejmenším chtěla mít podíl na jejich výchově, ale zřejmě ani to by jí nebylo povoleno. „Ženské jsou hloupé a labilní. Všechny moje děti měly vychovatele, a jak jim to prospělo,“ chvástal se. Ani tady si Olivie nebyla jistá. Jeho syn byl stejně arogantní jako on a vnuk Vilém dopadl ještě hůř. Stále na něm byly vidět poměrně pohledné rysy, ale příliš holdoval alkoholu, a to se odrazilo na jeho zarudlém obličeji. Navíc šly po zámku klepy, že si před ním nemůže být žádná pohlednější služka
99
SARAH PARSLEY – TRNITÁ CESTA jistá. Těmhle drbům, na rozdíl od ostatních, Olivie věřila. Několikrát ji překvapil o samotě a dal jí najevo, že kdyby se nebál dědova hněvu a zastavení zdroje peněz, vzal by si ji klidně hned na zámecké chodbě. Mohl ji však aspoň vystrašit a tomuhle pokušení neodolal. „Jestlipak víte, drahá komteso,“ zeptal se, když ji zastihl v ranním salónku u vyšívání, „proč je hrabě trojnásobný vdovec?“ „Podle toho, co jsem slyšela, tak vaše babička zemřela při porodu, a další dvě ženy na neštovice,“ odpověděla Olivie po pravdě. „Ano,“ připustil Vilém, „říká se to. To je ta oficiální verze. Musí se něco vysvětlit lidem. Náhodou jsme tu opravdu měli neštovice, a tak se to dědovi hodilo jako záminka, ale pravda je taková,“ naklonil se k ní a polohlasně pokračoval: „Starý pán na to nevypadá, ale má enormní… víte co. Dědí se to v rodině, takže až budete mít za sebou svatební noc, rád vám ukážu to svoje.“ Olivie ani nemrkla, a dokonce ani nezčervenala. Díky zkušenostem z kláštera ji jen tak něco nevyvedlo z míry. Jako novicka pomáhala ve špitále a nahých mužských těl viděla bezpočet. „Pamatuji si na tu poslední,“ pokračoval Vilém šeptem a bedlivě sledoval Oliviinu reakci. „Křičela tak, že se to rozléhalo po celém zámku, kolikrát celé hodiny. Pak si většinou ještě užil s nějakou tou služtičkou.“ Měla na jazyku několik trefných odpovědi. Chtěla se ho zeptat, jestli i on vydrží celé hodiny. Nebo říct, že jí výkonnost starého pána vyhovuje. Ale v žádném případě nechtěla klesnout na jeho úroveň. „Váš děd tvrdil, že jste vzorně vychovaný mladý šlechtic s dokonalými způsoby, měl byste tudíž vědět, že je nepřípustné šeptat v přítomnosti mladé svobodné šlechtičny, nemluvě o obsahu vašich slov.“
100
Ukázka elektronické knihy