98
Fernando J. Múñez
než vyhodit hlavní kuchařku den před výroční oslavou. Její odchod by v Castamaru pořádně pocítili. Oproti tomu Clara byla jen obyčejná pomocnice v kuchyni a vzhledem k počtu služebnictva, které najali kvůli slavnosti, by byl její odchod méně bolestivý. Krádež přitom nebyla tím nejzávažnějším hříchem. Skutečnost, že se pod vévodovou střechou tajně a pod rouškou noci páchalo smilstvo, mohla zničit dobré křesťanské jméno významné španělské rodiny. Zamyšlená doňa Úrsula zvažovala všechna pro a proti, aby co nejlépe ochránila castamarské panství, a Clara to dobře věděla. Zdálo se, že věřila v její nevinu, na druhé straně ale její přítomnost na panství doně Úrsule z neznámého důvodu od začátku vadila. „Okamžitě opusť dům,“ nařídila přísně. Seňora Escrivová se spokojeně usmála. Clara se jen utvrdila v přesvědčení, že hlavní kuchařka je hloupá, protože jí nedošlo, že po slavnosti ji vyhodí taky. Dračice se rozhodla vyhnat je ze své říše obě, proto jen mlčky sklonila hlavu. Úrsula ji postrčila holí, ale na odchodu se zastavila. „Obávám se, doňo Úrsulo, že by to bylo nespravedlivé,“ ozval se hluboký hlas Simóna Casony, který nepozorovaně vešel do kuchyně, aby si z vyhaslého ohniště odnesl popel pro svoje rostliny. „Simóne, vás se to netýká,“ řekla hospodyně vážným tónem. „Udělejte si pořádek se zahradníky, svoje záležitosti si vyřeším sama.“ Muž si sundal slaměný klobouk a držel ho ve vrásčité, žilnaté ruce. Přešel doprostřed místnosti ke stolu, odložil hrabičky, přisunul si židli a sedl si.
Kuchařka z Castamaru – Clařino tajemství
99
„Myslím, že se mě to týká, milá doňo Úrsulo. Kdyby se měla stát křivda, musím se zastat nevinné. Tuto mladou dámu byste neměla propustit, protože nevhodné mužské návštěvy přijímá v noci seňora Escrivová,“ řekl bez okolků. Hospodyni blýsklo v očích a zamračila se na kuchařku. „Je to pravda?“ zeptala se. Nahněvaný výraz doni Úrsuly prozrazoval, že by ji ani ve snu nenapadlo, že by hlavní kuchařka vlastní hřích svalila na svoji pomocnici. Seňora Escrivová nervózně kroutila hlavou a tvrdila, že to není pravda. Slovo seňora Casony ale mělo v domě výjimečnou vážnost. Možná proto, že byl služebně nejstarší, jinak by se hlavní zahradník sotva mohl plést do sporů v řadách služebnictva. „No tak, doňo Úrsulo, netvařte se, že netušíte, kde je pravda,“ pokračoval klidně. „Seňora Escrivová obviňuje tuto mladou dámu, aby ji dostala z domu, protože zjistila, že je to nejlepší způsob, jak se zbavit konkurence v kuchyni.“ Hospodyně mu věnovala rychlý pohled. „Nemluvím s vámi, seňore Casono,“ okřikla ho a propíchla pohledem hlavní kuchařku, která se najednou cítila maličká a zahnaná do kouta. „Je to pravda, seňoro Escrivová? Ohrozila jste dobré jméno Castamaru?“ Zahradník unaveně přistoupil k doně Úrsule, která nechápala, proč se klidný stařec před ní najednou vztyčil v celé svojí výšce. „Já s vámi ano, madam,“ řekl rázně. „Při vší úctě, ale tuto věc vyřešíte spravedlivě. V opačném případě jsem odhodlaný zajít za vévodou.“
100
Fernando J. Múñez
Clara, stejně ohromená jako doňa Úrsula, k němu cítila bezmeznou vděčnost. Vysoký, mírně shrbený muž se stal jejím zachráncem. Změnil se v rytíře, který se postavil neohrožené moci, navíc dal jasně najevo, že má přístup k vévodovi, čímž se v řadách služebnictva mohl pochlubit málokdo. Hospodyně na něho pohlédla, zaťala zuby a vrhla ledový pohled na seňoru Escrivovou, která už neudržela slzy. „To nebude potřeba, seňore Casono. Pravda je nad slunce jasnější,“ uznala doňa Úrsula. „Seňoro Escrivová, v Castamaru jste skončila.“ Potom se obrátila k zahradníkovi a chladně zasípala: „Doufám, že odteď se budete věnovat výhradně zahradničení.“ Simón Casona nedbal na ironická slova a pokrčil rameny. Clara si s úlevou vydechla. Doňa Úrsula považovala záležitost za vyřízenou a vydala se pryč. Seňor Casona spokojeně kývl hlavou, protože spravedlnosti bylo učiněno zadost. Clara se mlčky vrátila do svojí komůrky, aby se přichystala do práce. V kuchyni zůstala jen seňora Escrivová, která si utírala slzy a hořekovala, že nebude mít kdo uvařit večeři, jako by stále nechápala, že definitivně přišla o zázemí, které jí poskytovala castamarská kuchyně.
15. října 1720 ráno Don Melquíades si uhladil vousy a poučoval synovce o povinnostech, které měl jako komornický učeň. Musel si uvědomit, že jeho pracovní pozice podléhá přísné hierarchii, která ho staví nad aspiranty, ale pod lokaje a vyučené Ukázka elektronické knihy