A N O, PA N E Ř E D I T E L I
Kapitola 16
MÍŠA Naše kancelář se rozdělovala na dvě části. V té zadní, větší, sídlil Tomáš. Já obývala svůj menší prostor vpředu. Vedle se dalo jít pouze přese mě, takže jsem fungovala jako strážné oko. Někdy bohužel i jako ucho. Slýchávala jsem rozhovory, které se tam odehrávaly, ale ty s Adamem se rozléhaly nejvíc. Tajně jsem doufala, že se konečně uklidní a nebude na nás ječet, když jsem mu vrátila „bonbónky“. Ano, udělala jsem to. Po dlouhém přemýšlení a rozhovoru s tetou jsem se rozhodla dát šanci něčemu a někomu novému. Asi jsem se dočista pomátla, ale zdálo se mi, že uvnitř je někdo jiný. Někdo, kdo se umí chovat mile, jen to nedává najevo. Někdo, kdo si získává moji náklonnost. A především někdo, kdo boří moje zásady o vztazích, jinak bych nesvolila. Zbývalo prozkoumat nové životní nabídky. Otevřely se dveře a ze své velitelské části se vynořil Tomáš se širokým úsměvem. „Míšo, odjíždím do města na schůzky. Vrátím se za dvě až tři hodiny. Dřív určitě ne.“ „Dobře, žádný problém.“ „Kdyby něco, tak jsem na telefonu. Prosím tě, ale volej jenom v urgentních případech.“ 98
M íša
Odkývala jsem mu to a on odešel. Během Tomášovy nepřítomnosti jsem se snažila pohnout s prezentací. Zahrnovala spoustu specifických požadavků od klientů, takže jsem se nad ní zasekla. Na stránku se muselo vejít několik důležitých údajů, které bych běžně rozložila minimálně na tři listy. Bojovala jsem s tím, aby nevznikl chaos a přineslo to kýžený výsledek. Tupě jsem civěla do obrazovky. Čekat, že z ní vytáhnu nějaký nápad nebo někoho na pomoc, bylo bláhové. Minuty ubíhaly a obrazovka stále svítila bíle. Pomalu mě popadala zoufalost. Jenže pokud bych nevymyslela, jak se s tím poprat, zbyla by ta práce na Tomáše, a ten měl své dost. Mozkové závity se mi zavařovaly, když je přerušilo cvaknutí kliky. Zvedla jsem oči od počítače. Přímo přede mnou nestál nikdo jiný, než sám velký ředitel v dokonalém černém obleku s bílou košilí a vínovou kravatou. Vlasy mu hladce padaly ke straně a vousy vypadaly zastřižené. Slušelo mu to. Z pohledu na něj mi naskočila husí kůže po celém těle. „Dobrý den, slečno Hesová,“ pozdravil odměřeně s kamenným výrazem. Nebudu lhát, hrklo ve mně, že si přišel vylévat vztek. U něj jeden nikdy nevěděl, co se mu zrovna honí hlavou. „Dobrý den, pane řediteli,“ odpověděla jsem stejným tónem. „Pokud jdete za Tomášem, tak tady není.“ „Aha,“ chápavě kývl. „A kde je?“ „Má nějaký schůzky ve městě.“ „A kdy přijde?“ Koukla jsem na hodiny. Uběhla hodina a půl od doby, co odešel. „Asi za hodinu, záleží, jak se mu jednání vyvine.“ Adam udělal krok k mému stolu a odhodil na něj papíry, které držel v ruce. Pak ho obešel až ke mně. Položil mi ruku za krk, naklonil se a dlouze mě políbil. Ulevilo se mi, že přišel 99
A N O, PA N E Ř E D I T E L I
v dobrém rozpoložení. „Takže ty jsi tady sama, jo?“ pošeptal těsně u mých rtů. Přikývla jsem. „Hmmm,“ zamručel, „a co toho využít? Půjčíme si bráchův gauč,“ zahoupal laškovně obočím, aby mě zlákal. Nejspíš bych si dala říct, jenže rozdělaná prezentace na mě volala, že má přednost. „Nejde to.“ „Copak? Nějakej problém?“ Zhluboka jsem si odfrkla. „Nemůžu pohnout s jednou stránkou. Sedím nad ní dlouho, a bez výsledku.“ S úsměvem mě pohladil palcem po tváři. „Chceš pomoct?“ Obočí mi vyskočilo na vrch čela. „Ty mi chceš pomoct?“ zeptala jsem se šokovaně a zároveň obezřetně, poprvé jsem mu tykala. „Pod jednou podmínkou.“ Opřel se zadkem o kraj stolu a ruce položil vedle sebe. „Zítřejší večer si rezervuješ pro mě.“ Nervozitou se mi sevřel žaludek. Uvolila jsem se ke schůzkám, ale ta první oficiální se blížila. „No,“ mlaskla jsem jazykem, „co když už něco mám? To mi nepomůžeš?“ Výhružně přivřel oči, až se mu proměnily v tenké škvírky. „Ne! Buď budeš zítra moje, nebo máš smůlu. Poraď si sama!“ Zněl tak arogantně a naštvaně, že jsem na něj zůstala zírat s pootevřenou pusou. Ten idiot z něj nezmizel. „Ty jsi stejně hajzl,“ vypadlo ze mě nevědomky. „Važ svoje slova!“ procedil skrz zaťaté zuby. Nekomentovala jsem jeho výhružku. Odvrátila jsem se od něj a zadívala se zpět do obrazovky. Zavládlo mezi námi napjaté ticho. Nevěděla jsem, jestli se doopravdy neurazil, ale vždy nemuselo být po jeho. „Pomůžu ti.“ Otočila jsem se na něj. Seděl na bobku a na rtech mu pohrával decentní úsměv. „V tom případě jsem zítra tvoje.“ 100 Ukázka elektronické knihy