Vlaďka Sacká
„Jsou výborné. Popravdě jsem hodně překvapená.“ „Proč?“
Ten dotaz Anetu zaskočil. „No, ani nevím, co jsem čekala.
Nejsem žádný odborník. Ale líbí se mi to, opravdu moc.“ „Děkuju, mrzelo by mě, kdybyste byla zklamaná.“
„Určitě ne,“ ujistila jej. „Já tak maximálně krajinky. A ani ty
ne dobře.“
„Někdy bych je rád viděl,“ nadhodil ihned. „Opravdu.“
„No, ale já fotím jen pro sebe. Ani nemám profi výbavu,“
zaprotestovala Aneta. Pak zopakovala, jako kdyby tím vše vysvětlila: „A navíc jen ty krajinky.“
„I krajinky můžou být půvabné. Ale nebudu vás nutit.“
Podívala se na Petra, který se teď už soustředil jen na ni.
Modré oči se smály, ačkoliv zachovával jinak vážnou tvář. Měla dojem, že si s ní tak trochu hraje. Sběratel příběhů.
Povzdechla si a odvrátila zrak. Ale já nechci být jen příběh
do sbírky. „Nerada bych vás zdržovala. Určitě tady máte důležitější hosty. A zajímavější.“
„Nepodceňujte se, paní Jánská,“ pokáral ji lehkým konver-
začním tónem. „Je tolik věcí, které o vás ještě nevím, že jste pro mě momentálně nejzajímavější osobou v místnosti.“
On flirtuje. Úplně ztuhla. Tohle už se jí nestávalo. A navíc
zrovna dnes, po té facce, kterou jí uštědřil Radim!
„Myslela jsem, že tohle jsme si vyjasnili hned na začátku,“
vmetla mu podmračeně a zvedla bojovně bradu. Muselo to vypadat legračně, oproti hostiteli byla drobounká a od pohledu neškodná. Převážně neškodná.
S jiskřením v očích se k ní naklonil, až ucítila jeho jemnou
kořeněnou kolínskou. Odmítla ustoupit, ale měla sakra silné nutkání couvnout o krok.
98
Pošli svíci po řece
„Už jednou jsem řekl, že mě zajímáte. Na tom se nic ne-
změnilo.“
Znovu se jí začala hrnout horkost do tváří. Byla si jistá, že
zrudla až na zadku.
Pak ale zcela vážně pokračoval: „Nerad bych, abyste mě
považovala za toho second hand expata, jak jste říkala, který tráví čas tím, že loví mladé holky. Já...“
V tu chvíli jej někdo zavolal jménem. Otočil s profesio-
nálním úsměvem na tváři, a jakmile nalezl původce, opět se obrátil k Anetě. „Omlouvám se, musím se posunout. Neutečete mi?“
„Určitě si projdu zbytek výstavy, ale nic nezaručuju,“ pokr-
čila rameny. Nehodlala tu osaměle přešlapovat zbytek večera a čekat na něj jako nějaká zoufalka. Cítila se bídně, ale ne tolik, aby zahodila sebeúctu.
„Já si vás najdu,“ ujistil ji tak samozřejmě, jako by to byla
hotová věc, nasadil seriózní výraz a zamířil za skupinkou, která na něj vesele gestikulovala.
Jedna z žen Šmída objala a políbila na tvář, a Aneta si ji zvě-
davě a pokud možno nenápadně prohlédla. Byla to Asiatka, drobná a štíhlá, s velmi světlou pletí a dlouhými havraními
vlasy. Na sobě měla pouzdrové šaty po kolena v barvě sma-
ragdu a ve stejném odstínu lodičky na vysokém podpatku. Byla dokonale vyladěná na společenský večer a Aneta si ne-
libě uvědomila, že vedle takové dámy musí vypadat trochu jako šmudla, ačkoliv si dala záležet, aby působila... inu, přijatelně.
Z řeči těla získala dojem, že ti dva jsou, nebo možná byli,
více než jen známí.
Past na muže. Nepochybně. 99
Vlaďka Sacká
Zabrala se do myšlenek tak, že si pozdě uvědomila, jak
nesouhlasně vrtí hlavou. Zarazila se a s kradmým pohledem kolem, zda ji někdo nesleduje, se posunula k další části výstavy.
Do snímků se Aneta nakonec ponořila natolik, že přestala
sledovat ubíhající čas. Poctivě četla všechny popisky i informativní cedule, které vždy tematické části výstavy doprovázely. Vlastně to bylo velmi zajímavé pro někoho problematikou téměř nepolíbeného. K tomu zjistila, jak málo o téhle zemi a kultuře ve skutečnosti ví. A překvapilo ji, že chce
vědět ještě víc. Už nešlo jen o to, zakusit po dlouhé době
chuť dobrodružství. Skoro se styděla, že brala Vietnamce za samozřejmou součást Česka, aniž o jejich historii a domovi-
ně měla nějaké hlubší znalosti. Byla to trochu ostuda, jako vystudovaná novinářka přece měla být zvídavější a vnímavější. Dospěla k rozhodnutí, že si musí alespoň něco načíst.
A trochu se porozhlédnout. Jen se donutit překonat tu nechuť cestovat sama. Do značné míry to splňovalo požadavky na musím přijít na jiné myšlenky. S hořkostí si uvědomi-
la, jak s ní Radim zase zametl a nepřímo v ní ubil to prvotní nadšení, které cítila, když do Vietnamu přijela. To uměl vždycky. Všechno zabít.
Při tom pomyšlení na Anetu zase padl splín. Ať dělala, co
mohla, v myšlenkách se k exmanželovi pořád vracela. Přitom se jí docela dlouho dařilo držet to na uzdě. Do hajzlu. Do hajzlu!
V náhlém popudu do sebe obrátila zbytek šampaňského,
odložila sklenici a vyběhla ven na vzduch. Byl vlhký, dusivý. Vytáhla krabičku cigaret a zapálila si. Kdyby aspoň zapršelo!
100 Ukázka elektronické knihy