BETH GOODOVÁ
|
98
ještě zarostlejší než ta první. Jeden po druhém museli přelézt starou dřevěnou ohradu, a když se jí Raphael snažil pomoct a podat ruku, povýšeně odmítla. V rostoucí tmě ale špatně odhadla výšku a při dopadu uklouzla na vratkém kameni. Napřáhla ruce před sebe, aby zmírnila náraz, a ocitla se na všech čtyřech v odporném bahně. Jak se pokoušela rychle vstát, uklouzla znova a skončila obličejem zpátky v bahně. „Já se na to…!“ „Udělala jste si něco?“ „Ne, jen jsem celá od bláta. Teda aspoň doufám, že je to bláto.“ „Tady, pojďte,“ obrátil se k ní klidným hlasem a znovu napřáhl ruku, aby jí pomohl. „To je dobrý, jen potřebuju…“ – a vtom zahučela do bláta potřetí. Zachytila se jeho nohou, aby našla ztracenou rovnováhu. Když se podívala nahoru do jeho ztemnělé tváře, měla obličej celý rudý: „Omlouvám se, já…“ „Neomlouvejte se, to je normální. Já se tady v tom bahně taky už párkrát vyválel, děsně to tu klouže.“ Vzal ji zezadu za bundu jako by zvedal neposlušné kotě a ne zrovna jemně jí pomohl na nohy. „Hlavně že jste si nic nezlomila.“ „To je pravda. Ale vypadám, jak kdybych se právě zúčastnila zápasu v bahně.“ „Tak děsné to zas být nemůže, ne?“ Seshora dolů si ji prohlédl a na tváři se mu zase objevil ten pobavený úsměv: „No, možná trochu. Měl jsem vás varovat, zvlášť ve tmě. Na téhle straně je to hodně hrbolaté.“ Vydal se znova na cestu. Hannah jeho dlouhým krokům sotva stačila. Klopýtala za ním přes hroudy hlíny a boty se jí nepříjemně bořily do bláta. Uvědomila si, že teď šli mírně do kopce. Jak se blížili ke statku, cesta stoupala stále výš.
Zima_cz.indd 98
24.10.19 10:58
ZIMA BEZ TEBE
|
99
„Nic si z toho nedělejte,“ promluvil na ni. Hlavně že se vám nic nestalo. U mě se můžete umýt. Možná bych vám mohl i půjčit čisté tričko.“ To jo, o pět čísel větší, pomyslela si chmurně. Ale neřekla nic, jak se soustředila, aby se už udržela rovně a v narůstající tmě neztratila z očí jeho vysokou, štíhlou postavu. „Tak tohle je ta Dlouhá louka,“ řekl a ukázal vpravo na jakýsi lán, který se jí však v šeru jevil jen jako záplava stínů, sahající až tam, kde se náhle rozžíhala bledá záře oceánu. „Dlouhá louka. A říkáte jí tak proto, že je… dlouhá?“ Hodil po ní pohledem, ale neřekl nic. Hannah zachmuřeně dodala: „Z patra z Kernowské usedlosti je ten lán zčásti vidět, ten velký dub je mi povědomý.“ „To je vlastně pravda.“ Raphael ukázal prstem ke starému dubu a na udusané prostranství kolem, kde byly vyhloubené hluboké koleje a umělé strouhy a kolem toho nanošené kamení, které tvořilo jakousi malou zídku. „Támhle, vidíte? Tam Lizzie bydlí. Opravdu doufám, že ji přesvědčíte, aby se vrátila. Nedovedu si jinak představit, co by se s ní stalo.“ „Říkala mi, že před pár lety měla trable s nějakými chuligány.“ „Měla. S těmi kretény z Cutlerovy usedlosti.“ Měl najednou velmi ponurý výraz. „Jsou lidi, co žijou tak mizerné životy, že mají potřebu ponižovat druhé. Tak si asi představují zábavu. A zvlášť ty, kteří se nemůžou bránit.“ Otočil hlavu dozadu na Hannu. „Lizzie byla tady na Dlouhé louce v bezpečí. Kdyby ji chtěl v jejím tábořišti někdo otravovat, musel by přes můj pozemek. Psi by mi hned dali vědět, kdyby se tu někdo ometal. Ale jestli se rozhodne odejít…“ „Nemusíte mi to dál vykreslovat.“ „Díky,“ odpověděl.
Zima_cz.indd 99
24.10.19 10:58
K APITOLA JEDENÁCTÁ Hanně se viditelně ulevilo, když dorazili na konec cesty za Raphaelovým statkem a našli tam Lizzie sedět v kabině jejího starého karavanu, oba psi pohodlně uvelebení vedle ní na předním sedadle. Jakmile uviděli svého pána, začali hlasitě štěkat a mačkat čumáky na zamlžené sklo dveří. Lizzie stočila pohled stejným směrem a celá bledá a zmatená se snažila ve tmě rozeznat, kdo to přišel. Hannah obešla auto rovnou ke dveřím řidiče a lehce zaklepala na okénko. „Lizzie,“ oslovila ji a povzbudivě se přitom usmála, „to jsem já, Hannah Clitheroeová, Trudyina vnučka. Pamatujete si na mě?“ Lizzie neodpověděla, ale ve slabém přísvitu stropního světla byla vidět její uplakaná tvář a zčervenalé oči. Hannah se pootočila a ukázala na Raphaela, který zůstal tiše stát na cestičce kousek za Hannou. „Raphael mi řekl, že se chcete odstěhovat. To mě moc mrzí.“ S vykulenýma očima Lizzie pootevřela okénko u dveří auta a promluvila přes dvoucentimetrovou škvírku: „Ale řikala jste, že…“ „Já vím, že jsem vám řekla, že nechci žádné… ty králíky že nechci. Ale to neznamená, že chci, abyste se odstěhovala. Vůbec ne. To je strašlivé nedorozumění, nic jiného.“ Hannah sklonila hlavu ke straně a stále se přesvědčivě usmívala. „Co
Zima_cz.indd 100
24.10.19 10:58
Ukázka elektronické knihy