třetí syn, Josif, za kmotra mu vybrali raději někoho jiného. Mezi lidmi se šířily drby, že všichni tři chlapci ve skutečnosti nebyli syny ševce Vissariona, ale podnikavého hostinského. To všechno ale pozbylo významu, když se Gruzie stala součástí Sovětského svazu. Takoví, jako byl Jakov, se stali nepřáteli lidu. Vláda ho začala považovat, stejně jako všechny kapitalisty, za vřed na zdravém těle sovětské společnosti. Jakov přišel o všechny podniky. Stihl ještě vyslat syna Alexandra neboli Sašu, aby otevřel restauraci v ázerbájdžánském Baku, a tím zachránil alespoň část podnikání. Saša probděl mnoho nocí, naučil se mluvit turecky i ázerbájdžánsky, ale nepomohlo to. I tam s ním začali bolševici zacházet jako s kapitalistou. A tak se vrátil do Gruzie. Naštěstí pro ně Lenin zanedlouho zavedl NEP – novou ekonomickou politiku, v jejímž rámci bylo možné provozovat menší podniky. Podnikavému Sašovi to nebylo třeba říkat dvakrát. Rychle začal obnovovat impérium svého otce. Domáhal se svého hlavně přesvědčováním, ke kterému měl dobré předpoklady: byl považován za jednoho z nejmocnějších lidí v Gruzii. Rychle otevřel čtyři restaurace a taky sklad s vínem. Dva výčepy sousedily s Vojenským bazarem, kde se prodával nábytek, boty, lůžkoviny a různé řemeslné výrobky a najímali se tam řemeslníci. Než si je někdo najal, vyplňovali čas popíjením vína a čači, kterou jim barman jménem Gríša prodával rovnou ze sudu a podával k nim smažená játra, šašliky, ryby, nakládanou zeleninu, ředkvičky a chléb. Sklenka pálenky s občerstvením stála u Gríši pět kopějek. Druhý podnik se jmenoval Zlatá kotva a zcela náhodou ho taky vedl muž jménem Gríša. „Jednoho dne snídal Gríša míchaná 98
vejce s rajčaty. Najednou se tam objevil Saša a zeptal se ho, jestli jsou míchaná vajíčka v menu,“ vzpomínal Ivan Alichanov, jemuž se zmíněný Saša Egnatašvili stal později otčímem. „Nebyla tam. A tak majitel hodil Gríšovi na hlavu pánev a řekl: ,Když je to tak dobré, musí to být v menu.‘“ Kromě dvou hospod u tržiště měl ještě další dvě. Ta na předměstí, Darial, nabízela hostům nezvyklou atrakci. Pro Egnatašviliho ji vedl ně- Liliana Alichanovová jaký Stepko, šprýmař a zároveň muž štědře obdařený přírodou. „Když si tamada chtěl vystřelit z nových hostů, požádal Stepka, aby jim přinesl ,specialitu podniku‘. A tak Stepko položil na talíř svůj penis a zakryl ho zeleninou,“ píše Ivan Alichanov. Nejoblíbenější ale byla v byznysu podnikavého Gruzínce restaurace U Kury, která kromě výčepu nabízela hodinové pokoje. A tak nebylo divu, že tam v opilé společnosti vysedávaly rovněž opilé prostitutky. Na konci dvacátých let Saša Egnatašvili téměř ze dne na den zbohatl. K tomu byl beznadějně zamilovaný do Liliany Alichanovové, Němky, která bydlela ve stejném domě jako on. Její muž, místní boháč Ivan Alichanov, si ji přivezl z dovolené v Durynsku. Pracovala tam jako pokojská a byla tak krásná, že se do ní Alichanov bezhlavě 99
zamiloval. Bylo jí pouhých osmnáct, když opustila svůj dosavadní život a odjela s ním do Gruzie. Aby rodina nebránila jeho sňatku s pokojskou, vyvdal ji Ivan nejprve za zchudlého německého barona a pak ji rychle rozvedl. Díky tomu si ji přivezl do Gruzie jako německou baronku, kterou brzy přijala tehdejší společenská smetánka. Jejich dům se stal jedním z nejdůležitějších salonů na mapě Tbilisi. Také Liliana vynalézavého Sašu milovala, už jen proto, že její muž byl těžce nemocný a jí se pod vládou bolševiků, v zemi, jejíž jazyk nikdy pořádně neovládla, žilo se třemi dětmi stále obtížněji. Saša ji i s dětmi pozval na dovolenou, vzal je všechny k moři a snažil se ze všech sil, aby si získal její náklonnost, ačkoliv Lilianin muž Ivan stále ležel v jejich společném bytě a dobře věděl, co se děje, přestože byl nemocí připoután k posteli. Tuto zvláštní situaci ukončila až jeho smrt. Brzy poté se Saša a Liliana vzali. A žili jak na nekonečných líbánkách. Ivan Alichanov mladší rád vzpomínal, kolik energie a života vnesl do jejich rodiny Egnatašvili. Maminku zahrnoval dárky. Děti, své i Lilianiny, bral na zápasy bratrů Tantiů do cirkusu u řeky Kury – Alichanov se díky těmto výletům s otčímem stal fanouškem zápasů do konce života, nejdřív jako soutěžící, později jako trenér. Sašovi bylo tehdy čtyřicet dva let, Lilianě třicet sedm, ale prožívali spolu nejhezčí chvíle svého života. Navíc oba velice rádi vařili, takže to byla léta naplněná dobrým jídlem: „Masa, ryb, drůbeže, bylinek, sýrů měla naše rodina vždycky dost,“ vzpomínal Ivan Alichanov. Egnatašvili měl jen jednu chybu. Na Lilianu ďábelsky žárlil. Když jí zakázal, aby se malovala, její známí z předchozího života mu začali říkat Asiat. 100
Ukázka elektronické knihy