mohl stát jeho dědečkem. Příběh se tu nijak nerozpadá, ale zároveň z něj vyplývá, že něco musí bránit tomu, aby cestovatel mohl z vlastní vůle svého dědečka zavraždit, což někteří lidé považují za nesmysl. Fyzikální zákony přece ale skýtají mnohá omezení naší svobody, které bezmyšlenkovitě akceptujeme. Já například nemohu chodit po stropě vzhůru nohama, jakkoli bych si to přál. I když známe způsoby, jak filozofické paradoxy obejít, zůstává otázka, zda je cestování do minulosti možné nejen fyzikálně, ale také fyzicky. A tady se to všechno trochu zamotává. Když Einstein formuloval svou obecnou teorii relativity, připustil, že předpovídá podivné zakřivování času, ale doufal, že nedovoluje, aby se člověk nebo objekt nějak vrátil zpět do minulosti. Ve skutečnosti se už při pouhém posílání zpráv do minulosti jako v Benfordově románu Timescape nabízí množství kauzálních paradoxů, neboť je-li někdo o budoucnosti informován, může jednat tak, aby ji změnil. Einsteinovi se ale nic z toho vyloučit nepodařilo, a to zkrátka a prostě proto, že v jeho teorii nic nenaznačuje, že by to nemělo jít. Několik dalších desetiletí zůstal kostlivec, protivná nejasnost v samotných základech obecné teorie relativity, ve skříni. Einstein žil v té době v Princetonu, kde také pracoval v Ústavu pokročilých studií. Byl v té fázi vědecké kariéry, kdy sice zosobňoval živoucí legendu, ale jeho vlastní výzkum zároveň nikam nesměřoval. Sám někdy říkával, že do práce chodí z jediného důvodu: aby pak mohl cestou domů doprovodit Kurta Gödela, logika, jenž byl v ústavu také zaměstnán. Gödel pracoval na fundamentálních aspektech matematiky, ale dal si tu práci a nastudoval si i Einsteinovu obecnou teorii relativity. Pro její rovnice pak roku 1948 našel řešení popisující vesmír, ve kterém je pozorovatelům 98
skutečně dovoleno cestovat do vlastní minulosti. Jeho příklad je sice z fyzikálního hlediska možný, ale je zvláštní v tom, že vyžaduje, aby se celý vesmír otáčel. Astronomie tehdy neměla prostředky, jak by vyloučila pomalu rotující vesmír, dnes už ovšem víme, že kdyby to mělo být třeba i hlemýždím tempem, okamžitě by se to projevilo na podobě reliktního mikrovlnného pozadí. Gödelovo řešení sice tedy není realistické, ale slouží jako důkaz, že obecná teorie relativity časové smyčky narušující kauzalitu v principu nevylučuje. V průběhu následujících let se objevily i jiné scénáře, které cestování zpět v čase připouští, z nichž nejznámější jsou asi prostorové červí díry. Červí díry jsou něco jako tunely nebo hvězdné brány, zkratky, které spojují velmi vzdálené body v prostoru. Jsou podobné černým dírám, ale kromě cesty dovnitř z nich vede i cesta ven. Jako černé díry i červí díry mají velice silná gravitační pole, která deformují čas, ale zatímco černá díra je jednosměrná cesta do nikam, červí dírou mohou astronauti proletět třeba do jiné části galaxie, což nápaditě vyobrazuje například vědecko-fantastický film Kontakt. Kdyby se v něm hlavní postava neohrožené astronautky vrátila domů klasickou cestou, tedy překonáním mezihvězdného prostoru, uzavřela by prostorovou smyčku, která by zároveň byla smyčkou časovou, čímž by se z ní stala astronautka temponautka. Na rozdíl od černých děr, které jsou relativně běžné, žádnou červí díru ještě nikdo neobjevil a je možné, že vůbec neexistují, nebo, což je podstatnější, nemohou existovat. Obecná teorie relativity sice červí díry ani cestování časem nezakazuje, kvantová fyzika by ale mohla, například skrze nestability v kvantovém vakuu (strana 72). Stephen Hawking kdysi navrhl takzvanou hypotézu ochrany chronologie, podle níž by v praxi nemohly nikdy vznikat časové smyčky, 99
„takže svět by pro historiky zůstal bezpečný“, jak vtipkoval. Dosud však nebylo dokázáno, že hypotéza ochrany chronologie skutečně platí, a znepokojivé časové smyčky proto prozatím zůstávají na seznamu potenciálně reálných fyzikálních fenoménů.
100
Ukázka elektronické knihy