Jaromír Jindra
„A co tvůj prorocký sen?“ pokusil jsem se změnit téma hovoru. „Vím, že o něm chceš zítra hovořit v kruhu svých blízkých…“ „Je-li pravda, že přicházíš z budoucích věků, pak o něm zajisté něco víš… Kdybys nevěděl, asi by ses neptal…“ Přikývl jsem. „Přesto vyprávěj,“ vyzval jsem ji. „Na oplátku ti pak povím, zda se naplnil. Slibuji ti to.“ „Nejprve jsem spatřila hustou mlhu. Když se rozplynula, neviděla jsem už Vyšehrad. Skála byla opuštěná. Měla jsem obavy, že národ Čechů už není. Pak jsem pohlédla k obzoru. Až kam oko dohlédlo, rozprostíralo se obrovské město. Tisíce věží z kamene, překrásně tesaných a zdobených. Nesčetně paláců a chrámů. V dáli se vypínal nádherný hrad, který se rýsoval proti modré obloze. Po kamenném mostě právě přejíždělo na koních cizokrajné poselstvo. Všichni obdivovali město, kterým projížděli, i bohatství země, jejímž střediskem bylo. Obraz na chvíli zakryla nová mlha, a když se ztratila, spatřila jsem město téměř nezměněné. Ale před jeho hradbami se rozkládalo nepřehledné vojenské ležení s nesčetnými nepřátelskými voji. Na jednom z kopců stál dřevěný srub, který hájilo jen několik desítek obránců. Velel jim starý jednooký muž. Nekonečné šiky nepřátel se neustále draly na vrchol kopce, ale bez viditelného úspěchu. Útočníci několikrát zakolísali a pak se dali na útěk. Čechové se poté semkli okolo toho jednookého muže a ten je vedl od vítězství k vítězství. Pak se opět snesla mlha a zastřela ten obraz. Co jsem uviděla pak, způsobilo mi nesmírnou bolest. To překrásné město, které jsem ještě před chvílí viděla v celé jeho slávě, bylo potemnělé, schoulené jakoby do sebe. Domy měly pevně uzavřené vchody i okenice. Ulicemi projížděli černí jezdci na koních, kteří přinášeli smrt a zkázu. Třeba96
Naplněná proroctví
že mluvili nejrůznějšími jazyky, rozuměla jsem jim každé slovo. Až se rozední, říkali, bude na náměstí velká poprava. Češi se prý vzbouřili proti císaři a byli poraženi. Do země se valily hordy cizáků. Měla jsem strach, aby můj národ nezahynul… Pak jsem viděla překrásnou ženu havraních vlasů. Seděla u malého stolu v nevytopeném bytě a cosi psala na podlouhlé lístky. Chvílemi setřela slzu, která kontrastovala s tklivým úsměvem na jejích rtech. Pohlédla jsem z výšky na hromádku popsaných listů a poznala jsem, že ta žena psala knihu. Bylo pro mne zvláštní, že jsem v té chvíli věděla, co znamená to podivné slovo kniha. A v uších mi zaznělo, jak ta žena vyslovuje její název – Babička. Další obraz mého snu byl strašlivý. Po obloze létali obrovští železní ptáci a shazovali na zem železná vejce. Ta po dopadu ničila velikým ohněm všechno kolem sebe. Na místě domů byly rázem hromady kamení. Lidé se před těmi železnými ptáky ve strachu schovávali v hlubokých sklepeních. Pak se objevily jiné železné obludy; sunuly se po cestách a sotva vjely do města, lidé vybíhali ze svých úkrytů a házeli na ně rozkvetlé šeříky. Smáli se a plakali štěstím. Objímali se. Jiní lidé začali hrát na zvláštní hudební nástroje, které pořád natahovali a zase skládali. Mluvili podobně jako Češi, jen nějak měkčeji. Viděla jsem ještě něco zvláštního; do veliké budovy na břehu řeky vcházeli svátečně oblečení lidé. Všichni se upřeně dívali na veliký prázdný čtverec zalitý podivným měkkým světlem, zatímco všude hrála krásná hudba. Najednou se v tom osvětleném čtverci objevila žena, v níž jsem poznala sama sebe. Zpívala. O tom, že český národ neskoná. A pronášela věštbu. Mou věštbu. Tu, kterou chci říci svým blízkým teprve zítra! 97
Jaromír Jindra
Obraz se rozmazal, a když se zase ustálil, viděla jsem davy v ulicích, jež květinami zasypávaly muže, který jel v podivném otevřeném kočáře bez koní. Prý byl mezi hvězdami na obloze. Řekni, je to vůbec možné?“ „Je,“ přikývl jsem. „Všechno z tvého snu se jednou stane. I ten muž, který se vrátí z cesty po obloze, se bude procházet tvým městem.“ „Jste opravdu zvláštní,“ řekla zamyšleně. „Povídej mi něco o vás, o vaší době…,“ zaprosila. „Je úplně jiná,“ začal jsem, „a současně v něčem podobná té tvojí. Naše domy mají deset, dvacet i třicet poschodí, vlastně tolik domů, jaké znáš, tolik jich jakoby stojí na sobě…,“ a dlouho jsem pak Libuši vyprávěl o své době. Příliš často jsem těžce hledal slova pro věci, které jsou pro mne běžné, ale pro kněžnu z devátého století nepředstavitelné. Jak vysvětlit mobilní telefon, umělou inteligenci nebo kosmickou raketu… „A co český národ?“ zeptala se dychtivě. „Častokrát byly zlé časy, věř. Nejednou se nepřátelé snažili Čechy vyhubit. Pokaždé se ale lidé vzchopili, obnovili vnitřní sílu národa a čerpali ji také z tebe, kněžno. Věřili tvé věštbě. Slíbila jsi přece, že český národ neskoná. V tom byla naděje. Budoucnost. Také díky tobě zůstal národ nepokořen.“ „Takže má věštba…“ „Měla smysl. Tvůj lid na ni nikdy nezapomněl,“ řekl jsem pevně. „A v těžkých dobách ho posilovala, dávala novou naději…“ Na východě začínalo svítat. Ještě dlouho tiše seděla, zatímco vložila svou ruku do mé dlaně a stále znovu prožívala hluboký dojem, jaký v ní moje slova o budoucnosti zanechala. Také já jsem pohlížel 98
Ukázka elektronické knihy