96
HELEN HOANGOVÁ
„Děkuju,“ vypravila ze sebe. „Seš v pořádku?“ „Budu zvracet.“ Zaťala nehty do dlaní a snažila se přijít na to, na kterou stranu. Nedokázala nabrat do plic dost vzduchu. „Klid, klid. Dejchej pomalu.“ Udělal pohyb, jako by se jí chtěl dotknout, ale zarazil se, když sebou škubla. „Narovnej se. Jo, dobrý. Nadechuj se nosem. Vydechuj pusou.“ Kdo to tady tak sípá? Ten zvuk ji přiváděl k zoufalství. „Vydrž chvilku. Dojdu pro Michaela.“ „Ne.“ Chytila Quana za zápěstí. „Nic mi není.“ Opřela se zády o stěnu budovy a obrátila k ní hlavu. Studená omítka jí chladila rozpálenou tvář a rozptylovala ji od myšlenek na to, jak Michael líbá tu ženu. Michael líbá tu ženu. Když se její rty téměř dotkly zdi, sípání zesílilo a Stelle došlo, že ho vydává ona. Zaťala zuby, zaťala ruce v pěsti, napjala všechny svaly v těle. Sípání utichlo. „Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se Quan. „Jsem v pořádku. Jen nadměrná stimulace.“ Už se cítila líp, i když jí tepalo ve spáncích. Quan naklonil hlavu ke straně. „Mýmu bráchovi se to taky stává. Je autista.“ Hrudník se jí při těch slovech sevřel. Asi neměla použít ten výraz, nadměrná stimulace. To o sobě lidi normálně neříkají. A proč by taky měli? Když ji Quan s přimhouřenýma očima pozoroval, téměř na něm viděla, jak si dělá závěry, jak se mu za čelem formuje otázka. Zadržela dech a doufala, že se nezeptá. Nemusela by to přiznávat, jenže se nikdy nenaučila úspěšně lhát. „Ty taky?“
Rovnice_lasky_cz.indd 96
13.05.19 10:56
ROVNICE LÁSKY
97
Ramena jí klesla a krk se jí rozhořel hanbou. Donutila se přikývnout. „Michael to neví, že jo? Kdyby to věděl, nikdy by tě sem nevzal. Mělas mu to říct.“ Dokázala zase jen zavrtět hlavou. Když se lidé dozvěděli o její diagnóze, začali kolem ní našlapovat po špičkách. Vztah začal být napjatý a nakonec ji všichni opustili. Teď už to nikomu neříkala. Očividně to ale bylo zbytečné, protože druzí na to mohli přijít tak jako tak. „Mohla bych si od tebe půjčit sto dolarů, prosím? Chci jet domů.“ A její kreditní karta byla uvnitř. „Chceš jít pryč? Michael tě bude hledat.“ O tom pochybovala. Měl tam jinou zábavu. Když se namáhavě postavila, užasla nad tím, jak si její tělo a hlava jedou každý po svém. Jak můžou její končetiny reagovat na příkazy mozku, když se cítí tak unavená a prázdná? „Slibuju, že ti to vrátím.“ „To proto, že ho ta ženská políbila? Doufám, žes viděla, že se jí Michael snažil zbavit. Jenomže tohle mu zoufale nejde.“ Ve Stellině nitru se rozškrtla jiskřička naděje, jasná a pošetilá. „Vážně?“ Dveře se otevřely a zevnitř se vyvalil ryk techna. „Tady jste.“ Michael vyšel ven, zabouchl za sebou a hudba utichla. Přejel pohledem z Quana na Stellu. „Co se děje? Není ti nic?“ „Potřebovala jsem na vzduch.“ Quan se zamračil, jako by se chystal promluvit, a Stella zadržela dech. Neříkej mu to. Neříkej mu to. Neříkej mu to. Michael se změní. Všechno se změní. Stella ještě nechtěla, aby se to stalo.
Rovnice_lasky_cz.indd 97
13.05.19 10:56
HELEN HOANGOVÁ
98
„Stella si ode mě chtěla půjčit prachy na taxíka. Viděla tě, jak se líbáš s tou blonckou, a chtěla vzít nohy na ramena,“ ozval se Quan. Její žaludek nevěděl, jestli se má uvolnit ulehčením nebo sevřít zděšením nad Quanovými slovy. Udělal z ní majetnickou hysterku. Doufala, že taková není. „Tys chtěla odejít? Jen tak zmizet?“ V Michaelově hlase zazněla nevíra. Zírala na chodník. „Myslela jsem, že ty s ní…, že vy dva –“ „Ne. Nic takovýho. Když jsem tady s tebou? Ty o mně teda nemáš moc vysoký mínění, Stello.“ Uchopil ji v pase a přitáhl ji k sobě. Jeho vůně, jeho pevné objetí, jeho blízkost. Blaho. Zavřela oči a opřela se o něj. „Chceš jít dovnitř?“ zeptal se. „Ne.“ Tělem jí zachvěl adrenalin, svaly, uvolněné v jeho náruči, se jí znovu napjaly. Po chvilce si vzpomněla a dodala: „Prosím.“ „Tak pojedeme domů.“
Rovnice_lasky_cz.indd 98
13.05.19 10:56
Ukázka elektronické knihy