3.2 POLITICK Á A SOCIÁLNÍ ROVNOPR ÁVNOST
98 |
Politická revoluce a uplatňování občanských práv patří, vedle industrializace, k základním, respektive nejčastěji přijímaným charakteristikám, jimiž se lišila novodobá, moderní společnost od společnosti „staré“. Osvobození člověka z pout tradiční hierarchicky uspořádané předmoderní společnosti a jeho zrovnoprávnění obsahuje jak složku politickou, tak složku sociální. Měl-li být každý příslušník společnosti politicky a společensky zrovnoprávněn, měl-li se stát plnohodnotným příslušníkem občansky definované národní pospolitosti, nemohl být poután feudálními povinnostmi vůči staré vládnoucí třídě. Vpravdě symbolicky je to vyjádřeno bezprostřední časovou následností dvou zásadních změn uskutečněných na prahu Velké francouzské revoluce: ve stejné době, kdy poslanci vyhlásili Deklaraci práv člověka a občana, zrušili také feudální privilegia šlechty – to vše ve jménu nově se ustavujícího jediného a nedělitelného národa. Tento časový souběh trojí občanské emancipace – sociální, politické a národní – najdeme také v revolučním roce 1848 ve střední Evropě. Známé české petice do Vídně obsahují převážně požadavky občanské a jako jejich organickou část také požadavky národní. Jinde však k právní, respektive sociální emancipaci lidových vrstev docházelo časově dříve než k participaci politické. Tak tomu bylo v polofeudálním Prusku a Rusku, ale také v Anglii. V jakém vztahu byly tyto dvě změny k procesu formování moderního národa?
Sociální emancipace I když je se sociální emancipací spojována především představa o zrovnoprávnění poddaných, nemůže zůstat stranou skutečnost, že nejvýznamnější dopad na povahu státu a transformaci společnosti měla emancipace „třetího stavu“ – tedy nástup politicky sebevědomých a hospodářsky nezávislých podnikatelů, ať již ve sféře výroby a obchodu, či ve sféře služeb. Bez podnikavé buržoazie a majetného vzdělaného středního stavu si moderní, sekularizovaný a nacionalizovaný stát můžeme jen stěží představit.26 Tato emancipace, symbolicky vyjádřená revolučním ztotožněním třetího stavu s národem, jednoznačně časově i věcně korelovala s národotvorným procesem v podmínkách státního národa a v podmínkách německého, respektive italského zápasu za národní sjednocení. Právě na 26 Srv. E. Balibar, I. Wallerstein, Race, Nation, Class, str. 135 nn.; C. M. Vogler, The Nation State, Aldershot 1985, str. 66; D. McCrone, The Sociology of Nationalism, str. 92 n.
porovnání německé a francouzské cesty k moderní společnosti se obvykle ilustruje, že výsledky emancipace středního stavu mohly být velmi rozdílné. Zajisté je třeba brát v úvahu rozdíl výsledků a povahy formování národa podle toho, zda se prosazovalo převážně revoluční či reformně-kompromisní cestou, ale společným jmenovatelem byl v obou případech odvrat od systému založeného na privilegiích a náboženské legitimizaci. Sekularizace hodnotového systému a principy občanské rovnosti pak otevíraly cestu k nové pospolitosti, novému typu sdružování a solidarity, jemuž nejlépe odpovídal model „nacionalismu“.27 Pouze v podmínkách emancipovaného „třetího stavu“ státního národa mohli také intelektuálové vytvářet a šířit „patriotické kódy“ a hledat cesty k nové kolektivní identitě.28 Ze změn, které směřovaly k překonání sociální nerovnosti, mělo nejširší dopad osvobození rolníků ze závislosti, jež byla reliktem feudalismu. Toto osvobození ovšem v rozdílných částech Evropy dostalo odlišnou podobu podle toho, v jakém postavení se tam rolnictvo nacházelo. V několika málo zemích, jako byla Anglie či Nizozemí, byl problém mimoekonomické závislosti rolníků vyřešen již dříve, ale ve většině Evropy se rolnický problém řešil v době, která s více méně krátkým časovým odstupem předcházela počátku formování moderního státního národa, respektive nástupu fáze B národního hnutí. Na půdě „klasického“ státního národa – ve Francii – bylo osvobození rolníků od feudálních povinností deklarováno za dramatických okolností nastupující revoluce, což ovšem zdaleka neznamenalo, že sedláci všeobecně budou revoluci nadále podporovat. Cestu k osvobození sedláků v Dánsku otevřely reformy koncem 18. století, zatímco sedláci v Norsku, vždy osobně svobodní, se ze zbytků závislosti vymanili rovněž již v 18. století. Na jižní straně kontinentu přinesla modernizace zprvu jen malé změny pro onu část rolníků, která byla, ať již v Kastilii či v Itálii, v postavení nájemců. V Irsku, ale také na Balkáně dosáhli rolníci osvobození, či alespoň výrazného zlepšení situace, teprve v průběhu národního hnutí. Nejzávažnější byl dopad sociální modernizace tam, kde se prosadily tíživější formy poddanství a kde se rolníci dostali do postavení nevolníků připoutaných k půdě. Změna nevolníka v rovnoprávného
27 Vedle výše citovaných názorů K. W. Deutsche srv. S. N. Eisenstadt, Die Konstruktion nationaler Identitäten in vergleichender Perspektive, in: B. Giesen (vyd.), Nationale und kulturelle Identität, Frankfurt/M. 1991, str. 21 nn.; R. v. Thadden, Aufbau nationaler Identität. Deutschland und Frankreich im Vergleich, tamtéž, str. 493 nn. 28 B. Giesen, Die Intellektuellen und die Nation, Frankfurt/M. 1993.
| 99
100 |
občana byla v oblasti tzv. druhého nevolnictví, jíž rozumíme východní část střední Evropy a většinu Evropy východní, nejvýraznější. Zaslouží si naši zvýšenou pozornost také proto, že proběhla na území velkých multietnických impérií, a tedy na území „klasických“ národních hnutí. Souvislost, či alespoň časová korelace, mezi sociální emancipací a národním hnutím je zde zřetelná. Osvobození nevolníků proběhlo ve dvou rovinách: jednak byla (obvykle bezplatně) zrušena nevolnická závislost a vazba k půdě, jednak byly (obvykle za úhradu) zrušeny také poddanské povinnosti a robota. V habsburské monarchii je zrušení nevolnictví spojeno s osobností císaře Josefa II.: v českých a rakouských zemích se tak stalo roku 1781, v Uhrách o čtyři roky později. Ve východobaltských provinciích Ruska bylo nevolnictví odstraněno během druhého desetiletí 19. století, obdobně jako v tzv. kongresovém Polsku, zatímco ve vlastním carském Rusku přišel tento krok teprve roku 1861, kdy se kromě Rusů dočkali osvobození také příslušníci většiny litevského a ukrajinského etnika a ona menší část polského a lotyšského etnika, která nebyla osvobozena již dříve. Je pozoruhodné, že na žádném z území obývaných nevládnoucím etnikem nezačalo národní hnutí, přesně řečeno jeho fáze B, dříve než zhruba jednu generaci poté, co bylo zrušeno nevolnictví. Rozhodně tedy mezi oběma fenomény nelze konstruovat jednoduchou kauzální souvislost. Zrušení nevolnictví ani projevy odporu proti vrchnostem nevedly přímočaře k národní aktivizaci rolníků. Je ovšem možno předpokládat, že osvobozením od vázanosti k půdě se pootevřela – v habsburských zemích dříve, v Rusku podstatně později – alespoň pro některé rolnické syny cesta k vyššímu vzdělání. Kromě toho byly vytvořeny jisté materiální a také psychologické předpoklady pro počátek úspěšné národní agitace. Sedláci přestali být považováni za temnou masu či pouhý objekt etnografického zájmu, ale začalo se s nimi počítat jako s organickou složkou společnosti, a později dokonce jako s jádrem rodícího se národa. Na druhé straně je znám nejméně jeden případ, kdy feudální statkáři a elity vládnoucího národa začali tematizovat „nacionální“ aspekty zrušení nevolnictví bezprostředně po osvobození rolníků: stalo se tak ve východním Pobaltí. Tam se roku 1819 sešli zástupci německého stavu „literátů“, aby se poradili o tom, zda nově osvobozovaní lotyšsky a estonsky mluvící sedláci v provinciích Estland, Livonsko a Kuronsko mají být asimilováni a integrováni do německé společnosti, či zda má být zachována jazyková a kulturní bariéra, která je oddělovala od vyšších stavů. Prosadil se názor konzervativní většiny, která spolu etnickým svérázem chtěla uchovat také
Ukázka elektronické knihy