Kapitola osmá Prokleté telo Před 220 lety Stojím v královské hrobce pod palácem a hledím na otcovo tělo. Leží na bílém kameni, umyté a čistě oblečené. Klenuté mramorové zdi hrobky tlumeně září světlem očarovaných lamp. I ve smrti čiší z jeho tváře cosi nadutého, krutého a nezdolného. Při pohledu na ten výraz by si jeden mohl myslet, že z našeho souboje vyšel vítězně on. Zvednu ruku k čelu, na kterém mám nasazenou prostou bronzovou korunu. Odmítám nosit tu Gallegharovu nebo jakoukoli jinou. Tohle je koruna vojáka. Jednoduchá, skromná, a co je nejdůležitější, v boji nijak nepřekáží. Celý život jsem strávil ve škarpě. Na přepych si nepotrpím. Spustím ruku. Galleghar těsně před svou smrtí věděl, že ho připravím o království. Ani já si to tehdy ještě neuvědomoval. Myslel jsem, že se tu zjevím, zabiju ho a zase zmizím. Kralování nebylo nikdy součástí mých plánů. Ale i kdybych nebyl Gallegharův syn, pořád jsem ho zabil. Takhle se dobyvatelé ujímají trůnů. A tak jsem teď tady. Vládnutí mě neláká, ale zároveň nechci abdikovat a nechat trůn jednomu z otcových patolízalů. 97
Obcházím tělo a palcem si mnu spodní ret. Rozčiluje mě, že tady Galleghar stále je, že stále neopustil palác. Nehodlám ho tu nechat, ale zatím ho nemám kam odklidit. Od chvíle, kdy jsem ho proklál mečem, uběhlo už několik týdnů a jeho tělo se pořád nezačalo rozkládat. Zvěř ho nežere – ani psi, ani ptáci, ani ryby, dokonce ani příšery z divočiny Memnosu. Tohle byly moje první pokusy, jak se mrtvoly zbavit – k neskrývanému zděšení otcových nadutých dvořanů. Mě a mých barbarských způsobů se bojí snad ještě víc než mého otce. Když Galleghara odmítla sežrat zvěř, pokusil jsem se ho pohřbít, jenže zem ho vyplivla ven. Hodil jsem jeho tělo do moře a voda ho vyplavila. Dokonce ani oheň ho nespálil. Hranice shořela na troud, a jakmile zhasly i poslední uhlíky, Gallegharovo tělo tam stále leželo a nemělo zkřivený ani vlásek. Prohlížím si ho s přimhouřenýma očima. Mrtvoly se nerozkládají jen v jednom ze tří případů: zaprvé, když dotyčná víla není mrtvá. Zadruhé, když má natolik čisté srdce, že se do země vrátit nemůže. A zatřetí, když je natolik zvrácená, že ji příroda odmítne přijmout. To poslední zní nejpravděpodobněji. Se zatnutými zuby sleduju nezničitelné tělo Galleghara Nyxe. Kdesi nade mnou si poslední konkubíny z jeho harému balí věci a odcházejí. Ze stovek jeho konkubín – a na konci jich měl opravdu stovky – ho desítky a desítky oplakávaly. Některé se ke mně chovaly dokonce otevřeně nepřátelsky. Zabil jejich děti a ony po něm stejně truchlí. Nedokážu to pochopit. Z jejich pokojů se stane zbrojnice, knihovna a pokoje pro hosty. Odstraním všechny stopy po tom, k čemu ty místnosti kdysi sloužily. To je to nejmenší, co můžu pro matčinu památku udělat. A v zásadě jde jen o tohle. Galleghara jsem zabil, protože mě připravil o jedinou milovanou osobu. Nazýval jsem to spravedlností, 98
jenže mi to jako spravedlnost nepřijde. Matka je pořád mrtvá, já jsem pořád sám a zůstala ve mně i ta prázdnota. Naposledy se na krále stínů zadívám. Tolik věcí bych mu chtěl ještě říct, tolika způsoby mu ublížit. Už k tomu nikdy nedostanu příležitost. Popadnu ho a hodím si ho přes rameno. Nevadí. Král je mrtvý a dnes to bude naposledy, co bude přízrak Galleghara Nyxe strašit v těchto chodbách. Let na Pláně zavržení trvá několik hodin. Téhle pustině nevládne žádná z jinosvětských říší. Slouží jako vyhnanství pro víly, které se dopustily něčeho hrozného, ale vyhnuly se trestu smrti. Pro většinu z nich je však pobyt na Pláních zavržení v podstatě totéž co smrt. Rozpíná se kolem mě sluncem spálená planina. Plochá, holá krajina ohraničená příkrými, skalnatými útesy. Nejde jen o to, že tu není žádný život. Z téhle země vyprchala sama magie. Většina Jinosvěta překypuje mocí. Magie je ve vzduchu, ve vodě, v rostlinách i zvířatech – dokonce i v půdě. A právě tato moc nám dává život. Historie Plání zavržení sahá do časů dávných bohů. Tehdy vládli Jinosvětu Oberon a Titania, Otec a Matka, a právě ti objevili magii. Ukrývala se v divokých polích a zářivém moři. Rozpínala se do noci a vykvétala s každým úsvitem. Zjistili, že z půdy mohou načerpat mnoho síly, a tak to udělali. Brzy nato si Matka a Otec uvědomili, že jsou srdce víl nenasytná, a ve snaze zkrotit jejich apetit přidělili každému z bohů vládu nad jedním rysem Jinosvěta – nocí, dnem, zemí, vodou, rostlinami, zvířaty, láskou, válkou a smrtí. Moc se rozdělila a všichni dostali po špetce. Každý z bohů mohl čerpat moc pouze 99
Ukázka elektronické knihy