velkým tlakem na konec výroby elektřiny z uhlí i jen samotný nárůst kapacit obnovitelných zdrojů. Čistě matematicky lze zvýšit podíl OZE dvěma způsoby. Buď zmenšením výrobních kapacit ostatních zdrojů, což se také děje, jak jsme popsali v předchozích odstavcích. Neřeší to pochopitelně předpokládaný nárůst poptávky po elektřině v následujících dekádách. Druhým způsobem je vlastní zvětšení kapacit OZE v elektrizační síti. S tím už také máme zkušenost. V rámci unijních závazků jsme se jako Česká republika ve směrnici 2009/28/EC (spíše známé jako směrnice „20-20-20“) zavázali k 13% podílu obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie do roku 2020. Ano, jde o ono nechvalně známé období špatně nastavených podmínek státní podpory vedoucích k téměř neřízenému boomu v instalacích fotovoltaických elektráren. Během několika málo let narostl instalovaný výkon neuvěřitelným způsobem, mezi lety 2006 a 2010 se instalovaný výkon fotovoltaických elektráren zvýšil o téměř 980 tisíc procent (z 0,2 MWe na 1959,1 MWe).60 A další tisíce MWe ve fotovoltaice čekaly na kladná stanoviska provozovatelů distribučních soustav. Ti však v obavách o stabilitu sítě a na základě doporučení ČEPS v únoru 2010 přestali tato stanoviska udělovat. Při navazujících řešeních vzniklé krize došlo mj. na retroaktivní daň a na přijetí nového zákona 165/2012 Sb., který situaci vyřešil v podstatě zastavením rozvoje v některých subsektorech OZE, zejména ve fotovoltaice. Nově instalované výkony fotovoltaických elektráren, které národní akční plán rozvoje OZE vnímal pro každý rok jako minimální, se staly maximálními a limity pro nové instalace byly ze dne na den vyčerpány na deset let dopředu. Ústupek v podobě povolených 50 MWe nových fotovoltaických elektráren ročně výrazně nepomohl, přičemž byl dále omezen jen na oblasti pro využití slunce méně vhodné, neboť stop stav trval v nejlukrativnějších regionech jižních Čech a jižní Moravy 98
dále. Sektor výroby a instalace fotovoltaických elektráren se v podstatě rozpadl a tato krize rozvoje OZE se negativně podepsala i na jejich vnímání ve společnosti. Cílový závazek jsme ale splnili, ba dokonce mírně překročili. V roce 2021 a 2022 jsme fakticky část energie vyrobené z OZE statisticky převáděli Slovinsku, a to 465 GWh za přibližně 5 milionů eur a 208 GWh za přibližně 2 miliony eur.61 Cíle jsme splnili ovšem nikoliv díky vodě, větru či slunci, ale díky masivnímu nárůstu využití biopaliv (biomasa, biolíh, bioplyn) a odpadů (krom odpadů samotných také různých skládkových plynů apod.), podobně jako většina dalších členských zemí EU. Tedy především díky stabilním zdrojům, a nikoliv díky těm věčně debatovaným solárním panelům a větrným elektrárnám. A je naprosto klíčové vnímat OZE právě prizmatem celé šíře toho, co tato zkratka znamená, nikoliv jen prostřednictvím větrných a fotovoltaických elektráren. Ještě před koncem cílového období této směrnice jsme pak přijali závazek nový, a to v rámci směrnice 2018/2001 (opět spíše známé jako tzv. zimní balíček), kde jsme se nakonec zavázali k 22% podílu obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie do roku 2030 a 14% podílu obnovitelných zdrojů v dopravě. Ať už se to tedy někomu líbí, nebo ne, výkon i podíl OZE v české energetice dále poroste, a to poměrně dramaticky. Na půdě Evropské komise aktuálně probíhá revize Směrnice o obnovitelných zdrojích (tzv. RED), ve které se plánuje unijní závazek ve výši dokonce 40% podílu obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie do roku 2030.62 V prosinci 2022 ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela zmínil daleko větší podíl OZE v připravované aktualizaci státní energetické koncepce,63 k níž se ve svém programovém prohlášení zavázala vláda Petra Fialy. 99
V souvislosti se zimním balíčkem jsme v Česku přijali Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu.64 Ten sdružuje veškeré energetické a klimatické cíle České republiky. Pro obraz jakéhosi rámce budoucnosti České energetiky si některé z nich uvedeme. Do roku 2030 má dojít závazně ke snížení emisí o 30 % v porovnání s rokem 2005, do roku 2050 indikativně dokonce o 80 % proti roku 1990. V letech 2021–2030 bude Česko každý rok spořit 0,8 % konečné spotřeby energie oproti průměru let 2016/2018. Dále se zavazuje pracovat na energetické bezpečnosti, především na vyváženém diverzifikovaném mixu zdrojů a dalším rozvoji jaderné energetiky v souladu se státní energetickou koncepcí. Dále bude propojovat přenosovou soustavu v rámci tzv. Barcelonského kritéria s cílem kapacity interkonektivity (import/export) na 15 % maximálního zatížení energetické soustavy do roku 2030, přičemž má už dnes tento cíl Česko naplněno a překročeno. Dokument obsahuje řadu dalších dílčích cílů a popis nástrojů a politik k jejich dosažení. Důležité je tedy vnímat, že k energetické tranzici v Česku už dochází a podpora nízkouhlíkové energetiky už není pouze předmětem odborných i laických konferencí. Za zmínku také stojí, že se Česko posouvá i ve vnímání klimatické změny. V reakci na Adaptační strategii EU přijala v roce 2015 Strategii přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR a v roce 2021 její aktualizaci.65 Uvedli jsme, že konec uhlí je v Česku a v EU nikoliv jen věcí diskuse, ale spíše věcí uzavřenou. Zmínili jsme také, že v posledních dvou dekádách došlo i k významnému myšlenkovému posunu ve vnímání struktury energetiky. Obyvatelstvo samo změnu chápe a vyjadřuje o ni zájem. Jediné, co není uzavřeno, je rychlost, s jakou k energetické tranzici dojde. Po ruské invazi na Ukrajinu lze sice velmi krátkodobě očekávat možnou ochotu Evropské unie k výjimkám, k revizi 100
Ukázka elektronické knihy