„Jestli najdete Gudvara…“ ozval se tenký hlas a všichni se po něm ohlédli. Patřil Lífovi — ten stál poblíž, bledý jako kyselé mléko, v očích mu však hořel oheň a čelist se mu chvěla. „Jestli najdete Gudvara, drenga jarl Sigrún,“ pronesl, „prokažte mi laskavost a nezabíjejte ho. A vyřiďte mu, že si pro něj Líf přijde.“ Glórni se na Lífa dlouze zadíval a souhlasně pokýval hlavou. Potom patami pobídl koně, zatáhl za otěže a všichni na nádvoří se dali do pohybu. Røkia, Varg a ostatní zvědové prošli grimholtskou branou a Glórni a ostatní Krvopřísežní je v oblaku prachu následovali. Einar Polotroll si sedl na kozlík a práskl otěžemi, za ním na lavicích seděly poskvrněné děti. Kola se rozvrzala a rozdrkotala a vůz se rozjel za Krvopřísežnými. Orka měla nutkání jet za nimi, táhla ji neviditelná pouta utkaná z přísah, krve a potu, ze slz a smíchu. „Připravena, Drtilebko?“ ozvala se otázka. Poblíž stála Edel, v ruce držela kopí a u nohou jí seděli její dva vlkodavové. Kolem stálo dalších devět lidí, muži i ženy s drsnou tváří, a všichni měli na zádech pověšený černý štít. Vesměs byli pěší, jenom dva seděli na koni a na dalším koni měli naložené zásoby. Orka se naposledy ohlédla po Glórniho zádech a vzdalujících se Krvopřísežných. Proměň srdce v kámen. „Ano,“ řekla. Edel se beze slova otočila a rozběhla se ke grimholtské bráně. Orka se ohlédla po zničené věži, trčících zčernalých trámech a dírách ve střeše síně. „Breco, jdu si pro tebe,“ zašeptala a ucítila, že vlk v její krvi zavyl.
98
KAPITOLA OSMÁ
ELVA
Elvě se do očí řinul pot, štípal a nutil ji k slzám. Dmýchala do výhně, valil se kouř, šlehaly plameny. Uspa držela ve velkých kleštích zkroucený rozžhavený železný prut, pokřikovala pokyny na Grenda se Sighvatem a ti do železa rytmicky bušili kladivy. Vzduchem létaly zářivé jiskry a osvětlovaly výheň hluboko v útrobách Oskutredu mihotáním ohně a stínů. Skuld stála napůl skrytá v koutě, zabalená do křídel, a sledovala, jak se kladiva míhají nahoru a dolů a jak žhavé železo pomalu získává tvar. Tvar otrockého obojku pro boha. Co to dělám? Elva si připadala jako ve snu, prchavě a nehmotně se vznášela nad svým tělem a sledovala všechno, co se dělo, jako pouhý pozorovatel. Podívala se na svou ruku, kde se jí leskly spirálové jizvy po krevní přísaze. Je to jediná možnost. Ta přísaha se v mé krvi schovává jako nějaký cizopasník, číhá mi v žilách jako špeh. Takový, který zná samotné moje myšlenky a může mě zabít. Musím to udělat. Musím tu přísahu splnit.
99
Takto Elva bloumala v myšlenkách a dál přitom pumpovala obrovským měchem, rozdmýchávala uhlí a plameny a celý svět se jí zmenšil na řinkot a zvonění kladiv, na praskání a syčení jisker a plamenů. Nebyla si jistá, jak dlouho se v podzemí dřeli, půl dne, možná déle, čas v té dusivé, ohnivé podzemní říši pozbyl veškerého významu. Obojek už získával správnou podobu, Grend a Sighvat z doběla rozžhaveného železa obili okuje. „Přestaňte,“ zařvala Uspa přes jejich bušení a oba muži ustali v pohybu. Uspa pustila železo z kleští a nechala ho ležet na široké kovadlině, sálaly z něj vlny horka a potom seid-čarodějka sáhla k opasku po seaxu, po tom, který ji Elva viděla najít nahoře na popelavé pláni. Čepel jen sykla a Uspa se řízla do dlaně, zaťala ruku v pěst a mezi prsty se jí vyřinula krev. „Udělej totéž,“ řekla Uspa Elvě přes syčení a hukot výhně. Elva vytáhla seax, ťala se do dlaně a chytala do ní krev tekoucí z rány. „Hoď ji na obojek,“ rozkázala Uspa, napřáhla pěst a vrhla svou krev na horké železo. Elva ji napodobila, a když jejich krev dopadla na obojek, zaprskalo to, zasyčelo a vylinul se kovový pach. „Blód Snaka ferskt úr aedum mínum, gefdu thessu dauda járn lífi, láttu thad hlýda ordi mínu og svaradu skipun minni,“ zvolala Uspa a její slova se rozlehla místností a s ozvěnou rozezvučela v Elvině hlavě. „Af blódi erum vid bundin, tvö af holdi, í thetta járn. Hlýddu okkur.“ Obojek se bíle rozzářil a projela jím vlna, jako by to bylo nějaké novorozené stvoření, jež se poprvé nadechlo. Křečovitě sebou škublo a pohnulo se a pak si za zvuku dlouhého výdechu lehlo na kovadlinu, zase jen tlustý železný kruh, chladnoucí a pohasínající. „Hotovo,“ řekla Uspa. Sighvat se zamračil. „A co zámek, klíč?“ Uspa se podívala na Elvu. „Přikaž obojku, aby se otevřel, gald-jazykem, který ses naučila v otcově síni.“ „Opinn,“ vydechla Elva.
100
Ukázka elektronické knihy