s ním ocitají uprostřed divokého proudu a ztrácejí bezpečný ostrůvek s ohněm,63 zažijí sice zcela nečekanou záchranu, avšak ani ta nenabízí definitivní řešení. Není totiž jisté, zda místem záchrany je pevnina jako prostor trvalého bezpečí, či pouze ostrov, tedy prostor provizoria. Tento analogický princip přitom prostupuje také příběhy spojené se třetím modem, tedy modem biblickým. Vítkovi v románu náleží stejně identita (a plášť) Vraního oka, jako identita Samuela, který byl od Boha povolán jménem,64 ale i biblického Tobijáše, který Božím zásahem nalezl svou budoucí ženu a zdroj uzdravení.65 Nejvýznamnější postavy těch, kdo jsou na horizontu současníků Vítkovi blízko (žena Marie, kamarád Márty), se analogickým způsobem promítají na uvedené modální roviny. Vítkova žena Marie, jemná a něžná, ale právě tak i zraňující, nejistá a plná hořkosti, má nejen plášť románové postavy, ale stejně jako Vítek i plášť postavy z indiánské báje (Jiskra) a plášť biblický. Biblická identita Marie se přitom rozvinuje hned k několika příběhům. Marie nese mnohé rysy starozákonní nevěsty Sáry, která je teprve svazkem s Tobijášem osvobozena od duchovní svázanosti či posedlosti. Dalšími znaky odkazuje k postavě první ženy, mužovy pomoci a vrcholu Božího stvoření, Evy: „Když Adam procitl a spatřil Evu, zvolal: Jsi kost z mých kostí a tělo z mého těla.“66 Zatímco první slova románu patřila Vítkovi, poslední přímá řeč v textu zazní právě z Mariiných úst: je to odpověď na Vítkův údiv nad stopami, které se na horizontu krajiny rýsují v tajícím sněhu. Vítek si stop všímá vůbec poprvé, Marie však o nich ví už dlouho. Podobně jako v případě přechodu 63
Tamtéž, s. 401, 403 a 444.
64
Srov. První Samuelova 3,2—10. In Bible. Písmo Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih. Český ekumenický překlad. 6. přeprac. vyd. (4. vyd. v ČBS). Praha: Česká biblická společnost 1995, s. 864—875.
65
Srov. Tóbijáš. In tamtéž, s. 235—262.
66
Pavel Kolmačka: Stopy za obzor, cit. dílo, s. 308n.
98
Rotreklova protagonisty do vyšší roviny, i v tomto finále je patrné, že jde o symbol, o významové završení celého románu: to je spojeno nejen se zřetelnou viditelností (Božích) stop, ale také s poklonou ženské senzibilitě a spirituálnosti. Vedle Vítka a Marie figurují na horizontu současníků i další postavy, které jsou spjaty s hledáním připomenutých stop. Ústřední je přitom postava Vítkova kamaráda Mártyho: již v první „desce“ románu se objevuje dílčí scéna, v níž Márty jako malý chlapec střílí na setmělé návsi do nebe šípem, stále znovu a znovu, až šíp nakonec nespadne (tedy zůstane zřejmě v nebi). Márty má na cestě za Bohem obrovskou, tvrdohlavou vytrvalost. Ta na jedné straně umožňuje, aby se v jeho životě i okolí děly zázraky, na straně druhé působí jako faktor zpochybnění a výsměchu. V biblickém čase je Márty podobně jako Vítek Samuelem (i on se snaží uslyšet), ale současně je — zejména v druhé „desce“ — mnohem více Jobem. Jobovská je jeho neuvěřitelně věcná schopnost přijmout fakt, že mu život vzal ženu i děti i jistotu v kruhu přátel, a právě tak i následné zoufalství nad tím, že se Bůh skryl do tajemství, nepochopitelných událostí a do bolesti. V příběhu Vraního oka je Márty spojen s postavou indiánského chlapce jménem Šklíba. Ten objeví v lese zázračný strom, z něhož vycházejí hlasy a který uzdravuje.67 Spolu s Mártym vstupuje do vyprávění také skupina letničních křesťanů, k níž náležejí nejen on a jeho žena Gábina, ale dočasně i Vítek. Otevírá se tak svět víry brané vážně a důsledně, víry očekávající zázrak a Boží vedení; bohužel se tu však současně čím dál víc rozrůstá autorita manipulativního Josefa a letniční společenství se pomalu začíná měnit v sektu. Nastává vývoj, na jehož konci je lidský i spirituální úpadek. Popisu jednotlivých modliteb a setkání je věnována bezmála desetina románu a lze bez nadsázky tvrdit, že představují unikátní, nejméně zaujatou a současně i nejhlubší 67
Tamtéž, s. 161n.
99
deskripci letničního prostředí v současném českém románu. Na věcné a téměř dokumentární popisy modlitebních setkání navazují dvě scény, které se s akrobatickou přesností pohybují na hranici mezi patetickým popisem zázraku a bolavě směšnou taškařicí — v první z nich Márty a Vítek čekají na „vytržení“,68 ve druhé se Mártymu „vytržení“ skutečně na moment dostane.69 Vlivem letničně či charismaticky pojímané křesťanské spirituality se i další postavy v románu otevírají životním průlomům a uzdravením,70 současně je však doslovné hledání Božího vzkazu spojeno i s nebezpečím: vede k tragickým manipulacím, k ironickým a trapným momentům. Vítek kupříkladu v jedné románové pasáži tak urputně hledá Boží znamení a konkrétní vzkaz, že se v touze najít je za každou cenu rozeběhne za kusem novin odvanutých větrem z popelnice. Najde na nich pouze palcový titulek „Tato prsa hladil princ Andrew“.71 Druhé společenství spjaté s vírou je okruh přátel z doby Vítkova dospívání, Vítkova „rodina“, skupina těch, kdo v mládí četli bibli i Bhagavadgítu a v nekonečných diskusích se snažili „zachránit“ Boha.72 Čtenář se v retrospektivě dozvídá, že toto společenství se postupně rozpadlo a jeho členové se vydali nejrůznějšími směry (Zuzanka konvertovala k židovství, Lemoun a Viki se rozhodli pro konzumní styl, Čestmír promarnil svoje šance jako otec, Benedikt zemřel). Třetím společenstvím postav semknutým okolo společné víry je skupina řeholních sester v domově pro postižené, kde Vítek pracuje. Řeholnice zde žijí v nedobrovolné symbió ze se společenstvím civilních sester, které zastupuje prapodivně podnikavý ředitel Dousa a sestra s mluvícím jménem 68
Tamtéž, s. 471n.
69
Tamtéž, s. 476.
70
Srov. tamtéž, s. 386 a 389.
71
Tamtéž, s. 273.
72
Srov. tamtéž, s. 305n., 433 a 449—454.
100 Ukázka elektronické knihy