„Kdybych ho neznal, řekl bych, že se tak píše až od příchodu Hitlera,“ prohodil Halík zamyšleně. „Ale kdepak!“ zavrtěl starý ředitel hlavou. „Vždycky se tak psal, co já pamatuji. A učí u nás už od sedmatřicátého roku. Přišel rovnou z fakulty.“ „Člověk by předpokládal, že když je mladý, měl by mít k mládeži blízko,“ uvažoval Halík. „Ale právě o tu mládež se teď začínám bát.“ „Jak to?“ zpozorněl ředitel Votava. „Já ti nerozumím.“ „Mám na mysli hlavně skauty, junáky ze své třídy – Pokorného, Chlumeckého, Zahrádku a další. Jsou napojeni – pokud vím – na dělnickou mládež v Ippenových železárnách, v továrně na mýdlo a svíčky i v továrně na piana Petrof.“ „To mi říkáš jen tak,“ vrtěl hlavou starý ředitel. „Kdyby na to Němci přišli…“ Votava se na chvíli odmlčel. „Myslel jsem, že se už dávno rozešli.“ „Samozřejmě, že se jako rozešli. Ale dál pomáhají pronásledovaným, schraňují jídlo, konzervy, léky, možná že i rozšiřují zprávy zahraničního rozhlasu – “ „A ty se bojíš, že by jim na to Schwarz mohl přijít,“ uvažoval Votava. „Přesně tak.“ „Měli by toho nechat. Vždyť jsou to ještě děti,“ povzdechl si starý ředitel. „Vykládej jim to,“ pokrčil rameny Halík. „Budou muset být opatrní. Opatrnější než dosud,“ řekl Votava ustaraně. 98
„Něco
mi
napadá.
Kolega
Schwarz
je
přece
v říši,
v Rankenheimu,“ namítl profesor Halík po chvíli. „Správně. Na Umschulungskursu. Přeškolení. Pětadvacátého března se vrací. Právě včas, aby mohl převzít správu gymnázia. To máš tak, Františku. Nikdo z celého profesorského sboru na ty dva týdny do říše nechtěl. Jakýpak přeškolovací kurs. Známe nacistickou ideologii. Blut und Boden, že? Ty jako němčinář a dějepisec jsi měl jet první. Vymluvil ses na nemoc. Vymluvili se i ostatní. Chápal jsem to. Ale měl jsem s tím i dost nepříjemností, abych to nahoře vysvětlil. Až se přihlásil kolega Schwarz. Je taky němčinář a zeměpisec, rodinu nemá, svobodný. Možná, že se chtěl podívat do světa. Teď ho odměnili.“ „Nikdy jsi nic neříkal o nepříjemnostech,“ namítl Halík. „Ředitel nemůže říkat všechno. Ani svým přátelům ne. Vlastně bych měl být Schwarzovi vděčný za to, že se přihlásil…“ *** „Za všechno může mé jméno,“ prohlásil prozatímní ředitel gymnázia Schwarz na mimořádné konferenci profesorského sboru. „Asi si mysleli, že jsem Němec – Schwarz. Ale já nejsem Němec, jsem Čech.“ „To bys snad neměl zdůrazňovat, kolego. Tedy promiň – pane řediteli,“ prohodila špičatě profesorka výtvarné výchovy Veselá a rozhlédla se vítězně kolem sebe, jako by řekla podařený vtip a teď už jen čekala na aplaus. 99
Ale aplaus nepřicházel. Profesoři a profesorky seděli kolem širokého zeleného stolu jako zařezaní. Tak je to přece jen pravda. Starý a moudrý ředitel Votava odešel do důchodu a nahradit ho má takový pozér. „Ale proč?“ pokrčil ředitel Schwarz udiveně rameny. „Já se za to nestydím, že jsem Čech, ovšem Čech, který uznává tisícileté zásluhy německého národa o naše národní bytí.“ „A nebytí…“ dodal kdosi polohlasem. Ale Schwarz předstíral, že neslyší. „Nezapomeňte, kolegové,“ pokračoval zvýšeným hlasem, že vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler a velkoněmecká říše nás vzali do ochrany. Je válka a naši chlapci nemusejí
rukovat
ani
na
vojnu.
V Rankenheimu
na
Umschulungskursu to velmi zdůrazňovali. Ale o tom až jindy, až zahájím přeškolovací kurs pro profesorský sbor zdejšího ústavu. Zatím bych chtěl podotknout jen jedno. A to se týká jak paní profesorky Veselé, tak i ostatních kolegů. Klidně mi říkejte i dál kolego. A klidně mi tykejte. Jsem vlastně jen první mezi rovnými, primus inter pares,“ dodal s hladkým úsměvem. „A ještě maličkost, když dovolíte. Ve smyslu
výnosu
pana
říšského
protektora
a podle
pokynů
protektorátního ministerstva školství bude předznamenávat všechno vyučování i výchovu na našem gymnáziu jedno jediné heslo. Tato hesla se budou týdně měnit. Na týden od prvního do sedmého dubna 1942 vyhlašuji heslo: Wer will, der kann. Kdo chce, ten může. Je to heslo hodné budovatelů nové Evropy i velkoněmecké říše, hodné budovatelů nového pořádku v protektorátu Čechy a Morava i na
100 Ukázka elektronické knihy