<<Ale… teď už nemůže bejt součástí Givy,> řekla Sancie. <Nemůže < s nikým sdílet mysl. Bejt jedním z nás. Ne s tím plátem, co má v sobě. Všechno, co vytrpěl, musí nýst sám.> Berenika ji uchopila za ruku a stiskla. <<Není sám, lásko moje. Ne tak docela.> Sancie vzdychla. <<Možná to udělám. Vážně. Až válka skončí a všichni budem v bezpečí, možná se k tomu konečně odhodlám.> Berenika se však neubránila starostem. Nejen proto, že si ani jedna, ani druhá neuměly představit, kdy by mohla válka skončit, ale i proto, že netušila, jak žít s někým, kdo stárne tak rychle. Sancie čelila čím dál větším tělesným omezením a nyní už byla ve věku, kdy slábla i její sexuální žádostivost. Ještě před pěti nebo šesti lety by ji pohled na nahou Bereniku ležící na posteli téměř okamžitě vzrušil. Teď ale Berenika věděla, že Sancie cítí především únavu — a zdráhavost svléct se a odhalit své stárnoucí tělo. < > Berenika se zvedla do sedu. <<Ne, ne.> Vzala Sancii za <Ne. ruku a přitiskla si ji na tvář. <<Pořád jsi to ty. A pořád jsi krásná.> <<Nikdy jsem nebyla krásná,> namítla Sancie. <<Mně ses líbila. Líbíš.> Sancie si povzdechla. <<Napoj se na to, co cítím,> řekla Berenika. <Vezmi si to ode mě.> Sancie na ni pohlédla — zasněně, ale pořád zdráhavě. Mezi nimi dvěma to nebyla nijak neobvyklá nabídka: totiž aby s ní Sancie prožívala vzrušení a vyvrcholení, jehož bylo Bereničino tělo dosud bez problémů schopno a po němž dychtilo. <Tolik ochotná nechat se využít,> prohodila se slabým úsměvem Sancie. Začala se svlékat. <Tebou vždycky,> řekla Berenika. <Vždycky.>
98
KAPITOLA 5
„Co je na druhé straně? Víš to?“ zeptal se ženský hlas. „Ne. Zatím ne,“ odvětil další, tentokrát mužský. „Proč je stavíš, když ani nevíš, kam vedou?“ „Ty mi nerozumíš. Ony chtějí chtějí, abych je postavil. Chtějí být stvořeny. Jako když vidíš sochu v kamenném bloku — ale tím kamenným blokem je sám svět.“ „Překrásná myšlenka. Ale tys mi neodpověděl. Co leží na druhé straně toho, co vyrábíš?“ „Opravdu nevím. Ale musí to tam být lepší než tady, ne?“ V temnotě svého nekonečného, tichého spánku se Klef neklidně zavrtěl. „Uvědomuješ si, že ona tam možná nebude? Přeju si, aby tam byla. A vím, že ty taky. Ale nejspíš na nás za těmi dveřmi nečeká.“ „Nejsem dítě. Uvědomuju si to. Ale možná tam na nás čeká lepší svět. Na nás všechny, na druhé straně stvoření…“ Klef se s úzkostí a nevolností převaloval ve tmě. Kdo je to? Čí hlasy to slyším? Kdo to tehdy dávno mluvil? A pak se sen vytratil a Klef spal.
99
Ukázka elektronické knihy