HRANIČNÍ DOBA
otevřeností, s prostorem pro tu nejindividuálnější interpretaci toho nejindividuálnějšího zájmu v dané chvíli. Očekávání, která rodiče mají vůči svým dětem, jsou tak vysoká, takže je zarážející, že se kurz „Jak zvládat strach z neúspěchu“ dosud nestal standardní součástí učebních osnov začínajících středo školáků (i když nejpozději o Vánocích bude všem rodičům představen). „Neúspěch“ dítěte znamená okamžitě neúspěch rodiče – dali jste mu všechny šance? –, takže mechanismus „zvládání“, který často zachraňuje život, je u mnoha z nás na příliš nízké úrovni, než aby se v případě potřeby ještě spustil. Úspěch dětí se stal rozhodujícím pro úspěch rodičů do té míry, že někomu v některých případech poskytuje úplný smysl života. Smůla je, když máme dítě, které to nezvládne nebo se špatně učí. Hm, tak ho pošleme k psychiatrovi, který mu dá tabletu, aby se dítě mohlo učit zase dobře. Nebo s ním navštívíme specializovanou studijní kancelář, kde najdeme trenéra, a ten našeho syna či dceru povede. Kanceláře, které se specializují na doučování, se plní a musí studenty odmítat. Studijní kouč, později osobní kouč pro nalezení správné orientace v životě, následuje pracovní kouč… Není paradoxní, jak velkou měrou naráží neohraničenost lidského obrazu na značnou ohraničenost světa? Pro každý nedostatek se najde něco či někdo, kdo díru (opět) zaplní. Dnes se nám neustále podsouvá, že si musíme sami vybrat, co chceme,18 musíme dělat to, co nás baví, musíme si jít moderně svou vlastní cestou. Co si ale chci vybrat, co mě baví, jaká je moje cesta a kdy jsem moderní? Zjistit to je nesmírně obtížný úkol, který vede k velmi složitým otázkám a problémům při budování identity mladých lidí i dospělých.
98
HRANIČNÍ DOBA
1 Zánik tradičních vzorů Děti ztělesňovaly postoupení stavu, pravidel a majetku. Samozřejmě ve feudálních vrstvách, ale i mezi obchodníky, sedláky,
řemeslníky, vlastně ve všech vrstvách společnosti. Dnes už nic
z toho neexistuje: jsem zaměstnanec, jsem nájemník, nemám sy-
novi co předat. Nemám žádné řemeslo, kterému bych ho naučil, dokonce ani nevím, co by mohl později dělat; zásady, které jsem
znal, pro něj už beztak nebudou platit, bude žít v jiném světě.
Přijmout ideologii neustálé změny znamená přijmout, že život
člověka se striktně omezuje na jeho individuální existenci a že
minulé a budoucí generace nemají v jeho očích žádný význam.
Michel Houellebecq: Elementární částice, s. 158–159
Ještě před několika generacemi byly pro malé děti určující – kromě rodičů a konkrétněji otcova povolání – jejich vesnice a společenská třída, ze které pocházely. A to bylo vše. Dítě se od útlého věku „formovalo“ podle vzorů známých z domova. Když se narodila holčička, bylo každému jasné, že se později, stejně jako její matka, stane ženou u plotny, která převezme celou domácnost a její každodenní chod, bude rodit děti a starat se o ně; jinými slovy, byla předurčena k tomu, aby se stala pevnou a přítomnou hodnotou v rodině. Když jste se oproti tomu narodili jako chlapec, platila jednomyslná shoda, že se stanete řezníkem, pokud jste byli synem řezníka, převezmete pilu, pokud byl váš otec dřevorubec, budete pracovat jako učitel, pokud byl otec ředitelem vesnické školy, nebo lékařem, pokud jste světlo světa spatřili v rodině lékaře. V rodině s několika dětmi se dalo předpokládat, že někdo vstoupí do kláštera, stane se knězem nebo misionářem, protože v katolické rodině – a to byly v naší oblasti
99
HRANIČNÍ DOBA
všechny – bylo jedno z dětí povinno dostát rodinné cti a v této tradici pokračovat. Identita byla předurčena, polapena a téměř nevyhnutelně zakotvena na základě původu a pohlaví. Dnes už není to, co dělá otec, určující pro směr, kterým se děti budou ubírat, a téměř každý se může stát téměř čímkoli. Skutečnost, že se nyní každému osmnáctiletému mladíkovi při výběru studia či povolání říká, „aby hlavně šel za tím, co ho opravdu baví“, je na první pohled požehnání, ale může ho také tížit jako pořádné břemeno. Vždyť když si můžete všechno vybrat sami a při výběru jste konfrontováni s bohatou nabídkou možností, která je mnohem širší, než kam vaše oči dohlédnou nebo kam sahají vaše znalosti, není snadné zjistit, kam chcete svůj život nasměrovat. Identita se proto stala velmi složitou záležitostí. Pro dnešní lidi je „tlak“ na to, aby plně prospívali, aby využili všech příležitostí, které se jim v některých případech nabízejí, obrovský. Dává se nám na vědomí, že si na všechno musíme přijít sami, že si můžeme vybrat. Skutečnost, že „touha“ plně prospívat je spojená i s úspěchem v tom, co děláme, zvedá laťku ještě výš. Je pravda, že ani příběh předešlých generací nebyl šťastný pro všechny. Jako chlapec jste se stali tím, čím váš otec, a jako děvče jste dokonce neměli ani špetku prostoru stát se něčím jiným než manželkou, matkou a pečující postavou, takže jste nemuseli ztrácet čas tím, že v sobě budete objevovat vrozené dispozice. Nespat v noci kvůli tomu, že jste jako pekařův syn od přírody spíše snílek a cítíte v sobě sklony vydat se v dospělosti tím či oním uměleckým směrem, by bylo pošetilé. Vůbec to nepřipadalo v úvahu. Nepochybně to mnoho lidí – ať už si to uvědomovali, nebo ne – zatížilo na zbytek života hlubokou frustrací. Mnoho vrozených nadání tím bylo nepochybně potlačeno, se vším utrpením, které to obnáší, ale
100
Ukázka elektronické knihy