PETER VRONSKY
umístěn do psychiatrické léčebny, dokud nebyl prohlášen za dostatečně zdravého, aby mohl na den opustit léčebnu a zajít si do pizzerie ve městě. Okamžitě zabil a zmrzačil čtvrtou oběť, svého spoluvězně, a to ještě na půdě psychiatrického zařízení. Teprve potom odešel na pizzu, po které se sám přihlásil policii.115 Arthur Shawcross zabil v roce 1972 dvě děti, odseděl si čtrnáct let a během dvou let po svém propuštění provedl dvanáct nekrofilních vražd. Některé sériové vrahy jejich první zabití tak znepokojí, že pak celé roky odolávají spáchání další vraždy, než je jejich fantazie nebo nějaký spouštěč nakonec doženou k sériovému běsnění (např. Jeffrey Dahmer nebo Richard Cottingham). Jiní se na nich stanou závislými už od první vraždy. Zdá se, že příznaky psychopatie ve středních letech společně s klesající hladinou testosteronu postupně ustupují a nedopadení sérioví vrazi zabíjejí stále méně často, až s tím někdy mezi čtyřiceti a padesáti lety úplně přestanou. A stejně jako Gary Ridgway nebo Dennis Rader mohou pachatelé nashromáždit obrovské množství obětí, než odejdou do důchodu (i částečného), jen aby byli o několik let později dopadeni díky novým vyšetřovacím technikám aplikovaným na desítky let staré důkazy.
SÉRIOVÝ VRAH: OPOJENÍ Z DRUHÉ VRAŽDY Druhá vražda je transformační, odlišuje „obyčejného“ vraha od sériového. Ian Brady, který zavraždil v 60. letech 20. století pět dětí, popsal svou druhou vraždu jako „duševní zavržení svého vykoupení“ a vysvětlil, že „druhá vražda má všechny znevýhodňující a rozptylující prvky té první, ale v mnohem menší míře, což umožňuje objektivnější vstřebání zážitku. Také podpoří narůs98
SÉRIOVÍ VRAZI
tající pocit všemohoucnosti a rozšíří na příslovečné metafyzické šachovnici úhel pohledu. V mnoha případech vyvolá zvýšená estetika druhé vraždy hlubší dojem než první vražda, a možná už ho ani žádná v budoucnu nepřekoná. Představuje nejenom potvrzení, zjevný nedostatek víry v lidstvo, ale také nastupující závislost na hédonistickém nihilismu.“116 Parafilie fungují současně v představivosti jako fantazie a v realitě, kde se odráží jako pokusy tyto fantazie realizovat. Snaha vyjádřit parafilii tak dokonale jako ve vlastní představě je vysoce návyková, zejména pokud je závislost roky podněcována masturbativní orgasmickou reakcí. Průměrný mužský sériový vrah začíná zabíjet kolem osmadvacátého roku života, což znamená, že to může trvat i více než dvacet let, než se hluboce zakořeněné a stupňující se dětské fantazie vyvinou ve skutečný akt vraždy.117 A když nakonec k vraždě, znásilnění nebo zohavení dojde, pachatel je často ohromený a sklíčený, jakmile zjistí, že nově ochutnaná realita není ani vzdáleně tak uspokojivá a uklidňující jako dlouho omílané představy. Může se tak stát závislým na „zdokonalování“ reality až na úroveň fantazie, zatímco se v tutéž chvíli cítí sklíčený ze své neschopnosti vrátit se k potěšení a útěše, kterou mu jeho fantazie poskytovaly před tím, než je změnil v realitu. Postupem času si sériový vrah vyvine dovednosti a techniky, aby získal nad obětí větší kontrolu. Ta mu zajistí, že on nebo ona „zahrají“ přesně tu oběť, kterou si vysnil ve svých představách. U některých sériových vrahů je ponížení obětí na pouhé neživé objekty zabitím – „vykázáním z jejich těla“ a „výrobou hraček“, jak popsal své vraždy Edmund Kemper – často tím nejjednodušším způsobem, jak kontrolu získat. Pachatel může také svou brutalitu stupňovat, aby kompenzoval nižší uspokojení nastavené jeho předchozími fantaziemi. 99
PETER VRONSKY
Ať se ovšem snaží sebevíc, nikdy nemůže dosáhnout takové reality, jakou si vysnil ve své hlavě. (To je důvod, proč se to nazývá „fantazie“, vy hlupáci!) Pachatel se tak neustále honí za vlastním opojením ze sexuální fantazie a nikdy není schopen ho dosáhnout. Sériové zabíjení je závislost. Někteří sérioví vrazi, kterým nezbyde žádný fantaskní svět, kam by se uchýlili, ani nemají představivost na to, aby si vytvořili jiný, začnou být nedbalí a zběsilí, díky čemuž je zatkne policie – jako například Teda Bundyho při jeho posledním řádění na Floridě, nebo Richarda Cottinghama, jak už bylo popsáno výše, či Kennetha Bianchiho, jednoho ze Škrtičů z Hillside. Jiní prostě přestanou zabíjet a odplují do nového paralelního matrixu fantazií, které ani nemusí zahrnovat vraždu (například Albert DeSalvo alias „Bostonský škrtič“), zatímco další zmizí ve vězeňském systému kvůli jiným trestným činům, spáchají sebevraždu nebo se prostě vzdají a přiznají se policii, tak jako Ed Kemper poté, co zabil svoji matku. Někteří sérioví vrazi pozastaví svoji činnost a nejsou nikdy identifikováni, pokud detektivům nepomůže při jejich dopadení DNA nebo jiný technologický pokrok. A ten zbytek samozřejmě zemřel dřív, než mohli být dopadeni. Nejznámějšími nikdy neidentifikovanými vrahy jsou Jack Rozparovač (Londýn, 1888), Clevelandský zabiják (30. léta 20. století) a Zodiac (Kalifornie, konec 60. let 20. století).
Ukázka elektronické knihy