Zavřel okno před hmyzem, zapálil svíčky, posadil se ke stolu s otevřeným kufříkem před sebou a pak dvakrát zazvonil na hotelovou pokojskou. „Buďte tak laskavá a přineste mi inkoust,“ řekl. Komorná, která byla postarší a s kyselou vizáží, mu řekla, že inkoust je záležitostí číšníka, ne její. Pro inkoust měl zazvonit jednou, ne dvakrát. „Inkoustu si nevšímejte, Marie,“ řekl francouzsky. „Chci něco cennějšího než inkoust. Chci informace a myslím, že mi je můžete poskytnout. Vzpomínáte si na pana a paní Randallovy, kteří měli před Velikonocemi pokoje v tomto patře?“ Ano, vzpomněla si na ně, ale proč se ptá? „Když madam Randallová odjížděla, měla naspěch, že?“ „Vždycky spěchala, když musela někam jít – pokud nebyla nevrlá a nechtěla se hnout z místa. Když měla jeden ze svých splínů, seděla jako kamenná postava,“ odpověděla komorná a mnohokrát pohrdavě pokrčila rameny. „Odcházela ve spěchu a opouštěla svůj pokoj v nepořádku? Nechávala za sebou nejrůznější věci?“ nadhodil Faunce se zasvěceným úsměvem. Komorné se zlostně zablýskly ostré černé oči a komorná pohrdavě pohodila hlavou. A pak natáhla hubený ukazováček téměř pod Fauncův nos. „Ne! Ani, co by se pod nehet vešlo,“ řekla uštěpačně a udeřila prstem do stolu. Z její prudkosti Faunce vytušil, že sklidila úrodu drobného zboží, ušpiněných rukavic a krajkových kapesníčků, hedvábných punčoch s ošoupanými podpatky.
„Jaká škoda,“ řekl svým nejtišším hlasem, „protože bych vám rád dobře zaplatil za všechny staré dopisy nebo jiné dokumenty, které jste mohla najít mezi odpadky, když jste vymetala pokoje.“ „Pokud jde o dopisy, všechny byly v krbu, roztrhané na kusy, ale něco jsem tam přece jenom sebrala a schovala si to pro případ, že by se paní vrátila a já jí to mohla vrátit.“ „Vždycky se něco najde,“ řekl Faunce spokojeně. „No, Marie, co to je?“ „Fotografie.“ „Té dámy?“ „Ne, pane, mladého muže – pas grand’ chose. Ale jestli si Monsieur cení ten portrét na čtyřicet franků, je mu k dispozici a já riskuji, že se na mě madam rozhněvá, kdyby se vrátila a chtěla ji po mně.“ „Pas de danger! Ona se nevrátí. Patří k potulným kmenům, k lidem, kteří se nikdy nevracejí. Protože portrét nepatří samotné dámě a možná pro mě nemá žádnou cenu, co tak dvacet franků, ma belle.“ Komorná měla chuť smlouvat, ale když Faunce položil na stůl dvacetifrank a odmítl další dohadování, strčila minci do kapsy a šla pro fotografii.
xxx
Byl to ten nejmenší možný portrét mladého muže v celé velikosti, vybledlý a špinavý, v malém marokokovém pouzdře, které
bývalo červené, ale teď už bylo zčernalé. „Proboha!“ zamumlal Faunce, „ten obličej bych měl znát.“ Říkal si, že by ho měl znát, protože to byla známá tvář, tvář, která k němu promlouvala z dávných časů, ale nedokázal ji zařadit do záznamu svých profesních zkušeností. Vytáhl fotografii z pouzdra a podíval se na zadní stranu, kde našel to, co očekával. Na takovou fotografii vždycky něco napíše taková žena. San Remo, chudák starý Tony. Dvaadvacátého listopadu osmaosmdesátého roku. ´Dvaadvacátý´, nevzdělaný rukopis rozléhající se po malé kartičce, naznačoval styl pisatele. “Chudák starý Tony!” pomyslel si Faunce a pomalu potahoval z poslední cigarety, přičemž fotografie trčela před ním mezi dvěma svíčkami. “Kdo je Tony? Podle střihu šatů pěkný švihák, a to – no, ti dobře vychovaní mají svou vlastní auru, auru, kterou člověk nemůže popřít, stejně jako ji nemůže popsat. Chudák starý Tony! V San Remu – odsouzen lékaři. V každé linii jeho tváře a postavy je vidět smrt. Nejspíš opilec. Byl nad tebou vynesen poslední rozsudek, ubohý žebráku! Ubohý starý Tony! A ta žena byla s tebou v San Remu, společnice odsouzeného muže, umírajícího po dnech. A tehdy musela být v rozkvětu své krásy, nádherné stvoření. Měla tě ráda, zajímalo by mě, zda k tobě upřímně lnula? Myslím, že ano, vždyť se jí třásla ruka, když psala ta slova! Chudák starý Tony! A přes datum je šmouha, která by mohla znamenat slzu. No, jestli se mi nepodaří ji v Londýně najít, mohl bych vypátrat nějakou část jejího minulého života v San Remu a dostat se k ní tímto způsobem. Ale kdo byl
Ukázka elektronické knihy