tvoří částečně historie, částečně složení obyvatel, přičemž Ostrava je v některých ohledech více „světová“ a zvyklá na skutečné míchání různých kulturních vlivů. Ne snad, že by v Praze nebydleli cizinci, ale anonymita velkoměsta vtiskává soužití pestré směsice lidí trochu jiný charakter. Nejsou to však jen jednotlivé rozdíly mezi Ostravou a Prahou, ale také jejich vzájemný vztah, co natahuje pomyslnou vzdálenost mezi nimi. Na něm se hodně podepsalo, jak se o regionu celé roky refe rovalo v médiích a co bylo ve veřejné debatě prioritou. Lidé z Ostravska museli během těch porevolučních desetiletí žít s tím, že oni se svými problémy jsou pro média nějak méně důležití než lidé, kteří žijí jinde. Palčivé sociální problémy totiž zůstávaly bez většího zájmu celostátních médií, což nutně muselo posilovat pocit, že jsou občany druhé kategorie. Pro pochopení pocitu nespravedlnosti, který dojem výluč nosti nebo vyloučenosti živí, je třeba se vrátit k privatizaci OKD. Během ní se dostaly doly i byty OKD souhrou různých událostí do rukou finančníka Zdeňka Bakaly a jeho firmy Karbon Invest. Během kupónové privatizace nabídla vláda Václava Klause občanům v první vlně v roce 1992 čtyřicet procent akcií OKD, většinu si stále nechával stát. V roce 1997 však stát větši nový podíl v OKD ztratil. Akcionáři totiž kvůli útlumu těžby snížili základní jmění společnosti, nikoli však plošně, ale jen na úkor podílu Fondu národního majetku. Tím stát ztratil v OKD většinu a udělal to vlastně dobrovolně, protože byl v tu chvíli hlavním akcionářem a nemusel to dopustit. Většinu akcií získal později přes prostředníky právě finančník Zdeněk Bakala se svým Karbon Investem, a to velmi levně za 4 533 359 000 korun. Reálná hodnota majetku byla však ve skutečnosti více než třia padesát miliard. Spolu s doly získal Bakala i 44 000 bytů OKD. Za jeden byt zaplatil v průměru 40 000 korun. Byty jsou na
98
Ostravsku, především v Ostravě, Havířově a Karviné, a byly postaveny před rokem 1989 jako byty státní a do majetku OKD se dostaly v podstatě omylem už v roce 1990, kdy tehdejší ministr hospodářství Vladimír Dlouhý (OF) rozhodl, že se bytový fond státního podniku OKD vloží do nově vzniklé akciové společ nosti OKD, a. s. Učinil tak navzdory skutečnosti, že hospodaření s byty nijak nesouviselo s provozováním dolů a v jiných podob ných případech, jako například v Mostecké uhelné, se byty spolu s majetkem neprivatizovaly. Zdeněk Bakala ze začátku mluvil o tom, že si lidé budou moct byty koupit. Ještě v prosinci 2004 v rozhovoru pro časopis Horník prohlásil: „Výsledkem by mělo být to, že nabídneme nájemníkům možnost koupit si tyto byty do vlastnictví a zcela tak eliminovat riziko, že se někdo rozhodne byt jim dále nepro najímat.“ Jeho slova pak ještě potvrdil v únoru 2005 mluvčí Karbon Investu, když v reportáži České televize prohlásil, že byty budou prodávat nájemníkům. „Tyto byty mají být prodávány v rozmezí třicet až padesát tisíc za bytovou jednotku,“ řekl tehdy mluvčí a nájemníci slibům uvěřili. Řada z nich do bytů investovala, byty si však nikdy koupit nemohli, což způsobilo mohutnou vlnu nespokojenosti. Byty OKD se postupně přeměnily v RPG byty, posléze RESIDOMO a dnes je vlastní firma Heimstaden Czech. Každý nový majitel se snažil z bytového fondu získat co nejvíce peněz a sociální nerovnosti, které mohl vlastník tak velkého bytového fondu snižovat, spíše narůstaly. Z bývalých hornických kolonií se stala etnická ghetta, kam byli romští žadatelé o byt posíláni jen na základě své etnicity, a to i v případě, že měli vysokoškolské vzdě lání a byli plně integrovaní. Nájemníci však zažili různé nespra vedlnosti i jinde. Lidé, kteří si byt zrekonstruovali v naději, že si ho později budou moct koupit, se často dočkali jen zvýšení
99
nájmu, protože byt se ocitl jejich přičiněním v lepší kategorii. V roce 2013 to konečně vypadalo, že by si některé byty nájem níci koupit mohli — jenže za cenu čtrnáctkrát vyšší, než byla cena, za kterou hornické byty od státu získal Zdeněk Bakala. K prodeji bytů tak nakonec nedošlo a od té doby jsou všichni nájemníci bývalých bytů OKD odkázáni na to, jak se k nim chová majitel, který bytový fond právě vlastní. Zatím se všichni dosa vadní majitelé zcela v souladu s celosvětovým trendem financia lizace bydlení snažili o co největší zisk. K financializaci bydlení dochází v okamžiku, kdy nemovitosti začnou sloužit primárně jako investiční produkty pro velké institucionální investory nebo bohaté jednotlivce. Souvisí s ní i to, jak společnost začne nemo vitosti vnímat právě jako investici a už ne primárně jako domov, ve kterém někdo bydlí a který mu skýtá pocit jistoty a ochrany. Dříve zažité představy, že by se majitel měl o své nemovitosti starat, se vytrácejí a je těžké veřejně kritizovat toho, kdo na nemovitosti primárně vydělává a nestará se o její stav. Tento fenomén nezasahuje jen Ostravsko, ale i další města. Plané naděje, že lidé budou bydlet ve vlastním, roky trva jící průtahy a chování všech majitelů, kteří byty postupně získali a snažili se na nich vydělat co nejvíce peněz, se na vztahu Ostravska k Praze podepsaly možná ještě výrazněji než vytune lování samotných OKD, které nakonec musel v roce 2018 převzít stát. Tedy až poté, co z nich Zdeněk Bakala vyvedl ohromný majetek a dovedl společnost téměř ke krachu. Na pocitu nespra vedlnosti se podepsalo i to, že Zdeněk Bakala vlastní vydavatel ství Economia, kterým prošla podstatná část českých novinářů. I ti, kdo u Bakaly zrovna nepracovali, neměli nikdy pocit, že by se tehdejší majitel OKD a v Praze známý filantrop dopustil něčeho špatného. Byli mu totiž vděčni, že pro něj mohli svobodně psát, a také věděli, že u něj možná zase pracovat budou. To — spolu
100 Ukázka elektronické knihy