„Bývá teď občas trochu rozhozený… není na tom nijak skvěle, ale je to dobrý chlap… a řemeslné nadání má od pánaboha.“ „Tenhle obchod provozujete společně?“ „On pracuje a já dostávám zaplaceno,“ odpověděl André s pousmáním. „A daří se vám?“ „Nijak z toho nezbohatneme, ale našli jsme si v životě svoje místečko a to pro nás hodně znamená.“ „Tomu rozumím,“ přikývla Julie. „Potřebujeme vám položit pár otázek,“ ozval se Sid. „PG říkal, že vyšetřujete nějakou podivnou fotografii s mrtvým mužem…“ Sid mu před očima podržel mobil se snímkem. André se na obrázek podíval, ale okamžitě se odvrátil, jako by dostal ránu. „Sakra, to je ale odporné,“ prohlásil s úšklebkem. „Poznáváte toho muže?“ zeptala se Julie. „Neřekl bych, ale vy si myslíte, že je to Werther, že?“ „Ano.“ „A je to v prádelně… která v noci vyhořela.“ „Zdá se, že jste si jistý,“ poznamenal Sid. „Jenom tipuju,“ odpověděl André. „Váš bratr nám říkal, že se Werther měl v neděli objevit na firemní schůzi,“ pokračoval Sid. Z Andrého tváře se poprvé vytratil úsměv, vypadal upřímně překvapeně. „Werther? Jak na to přišel?“ „Kdy jste Werthera viděl naposledy?“ zeptala se Julie. „Panebože, to muselo být o Siriných narozeninách… loni v září. Je to taková tradice, že se tu na její narozeniny ukáže s obrovskou kyticí a…“
98
„Vy jste ho zabil, že?“ skočila mu do řeči Julie. „Děláte si legraci?“ usmál se nervózně André. Julii se rozbušilo srdce tak divoce, že jeho dunění slyšela až v hlavě. Předklonila se a upřela na Andrého tvrdý pohled. „Myslím, že…“ „Julie,“ ozval se konejšivě Sid. „Nikoho jsem nezabil,“ opáčil André. „Byla to jen otázka,“ prohlásila Julie a cítila, jak se jí tep opět zklidňuje. „No, poněkud necitlivá.“ „Omlouvám se.“ „To je v pořádku… když jste mi našla ten certifikát,“ odpověděl André přátelsky. „Co jste dělal v neděli po té schůzi?“ zeptal se Sid. André našpulil rty. „Povečeřeli jsme spolu… byli jsme tam všichni, tedy kromě Werthera…“ „Přihodilo se u té večeře něco zvláštního?“ „Bylo to jako vždycky.“ „A to znamená?“ nenechala se odbýt Julie. „Že všichni jedli a pili, jako by je čekalo elektrické křeslo.“ „A po večeři?“ „Björn se usadil v červeném pokoji s láhví whisky… a já a sestra jsme si dali grappu.“ „A co dělali PG s Monikou?“ „To co vždycky… Monika se ho snažila přimět, aby tolik nepil a neudělal při tom nějakou scénu.“ „Jak dlouho jste se zdržel?“ „Siri se ten den zase pořádně pohádala s Monikou, takže s ní nebyla žádná velká zábava… Vzdal jsem to
99
tak po hodině… a odjel taxíkem k Fridě, to je moje přítelkyně.“ „V kolik hodin jste k ní dorazil?“ „Před tři čtvrtě na dvanáct… ještě jsme něco malého snědli a poslechli si v rádiu půlnoční zprávy.“ „Vzpomenete si, co říkali?“ „To vůbec ne,“ usmál se. „A po zprávách jste dělal co?“ „Přespal jsem u ní a předevčírem ráno odjel sem do práce. Jako obvykle.“ „Můžete mi na Fridu dát kontakt?“ požádala ho Julie. „Jistě,“ přikývl André a vytáhl mobil. Prohlížela si ho, zatímco listoval ve svém telefonním seznamu. Zarudlé oči, světlá jizva na špičce brady a pěstěné nehty. „Björn říkal, že byste Mannheim rádi už dávno prodali,“ pronesla pomalu. „Je to neřešitelná situace… Chápu Pera Güntera s Monikou, oni na zámku bydlí, starají se o lesy a firma je zisková, i když čím dál míň…“ „A jak to vidí Werther?“ zeptala se Julie. „Ten měl problém přijmout nádle… pardon, už ani neumím mluvit,“ usmál se. „Werther měl problém přijmout následnictví a ze všeho vycouval.“ „Přestože byl na prvním místě?“ „Ano, ale za cenu svojí svobody… On si tu roli nevybral, nehodil se pro ni… Byla to myslím jeho matka Linnea, kdo v něm zasel semínko odporu… protože se sama nedokázala vtěsnat do tradic rodu Mottových, do ženské úlohy…“ „A jaká úloha to byla?“
100
Ukázka elektronické knihy