úterý a při další návštěvě se Hanně vždycky svěří, kolik bodů z deseti knize dala: nikdy, ani jedinkrát to není desítka. Hammet dostal 8,75. Asfaltová pustina to v tomto týdnu dotáhla na 9,2. První román Bridgertonové dostal 7,7. Pán much překvapivě pouhých 4,1. Hanna nikdy nedokáže uhodnout hodnocení předem – řada jejích doporučení na jistotu totálně vybouchla, ale stále se nevzdává naděje, že jednoho dne se jako zázrakem trefí do černého. Nakonec Will požádá o účet a pak si odskočí na toaletu. Mezitím donesou účtenku. Většinou na ni Hanna jen mrkne a zaplatí kartou z jejich společného účtu, ale tentokrát se začte do každé položky. Jen předkrmy stály víc než deset liber každý. Sedmadvacet liber láhev Pinotu Grigio – a to Will vypil sotva polovinu. Proboha, tak proč objednal celou láhev? A ty žitné preclíky? Tři libry kus. Hanna netušila, že účtují i je. Zaplatí a s bradou v dlaních čeká na Willa, když za zády zaslechne pronikavý hlas. „Zlato, tomu říkáš Vesper? Chutná to jako gin s tonikem, a to ještě nepovedený!“ Hanně se zježí vlásky na šíji. Hlas přichází od barového pultu, mazlivý, sebejistý a Hanně drasticky povědomý. Automaticky vyskočí, až se židle s rachotem překotí na zem, ale ještě než se ohlédne k chromovanému baru, zdrceně si přizná pravdu: Není to April. Nemůže to být April, ale jiná bohatá krásná žena s anglickým přízvukem. Hanna spolkne zklamání jako už stokrát předtím. „Prosím,“ ozve se kdosi a Hanna vedle sebe spatří vyčouhlou obrýlenou postavu, jak jí podává kabelku. „Hughu!“ Přinutí se k úsměvu. „To je ale překvapení! Díky za kabelku.“ Vlastně to žádné překvapení není. Edinburgh je v mnoha směrech maloměsto a Hugh má praxi poblíž této restaurace. Na druhou 98
stranu jde o město dost velké, aby člověk nezakopával o přátele dennodenně. „Rádo se stalo,“ kývne Hugh s plachou zdvořilostí, která ho neopouští ani po deseti letech přátelství a mnoha společných zážitcích – byl Willovi na svatbě za svědka, proboha! Vymění si polibek na tvář a Hannu ovane vůně Hughovy luxusní vody po holení. Pobaveně si vzpomene, jak jí po nástupu na Oxford ten zdvořilostní polibek připadal nepřirozený a okázalý; a vida, dnes ho sama bere jako samozřejmost. „Jak se daří?“ usměje se na Hugha. „Jde to,“ přikývne zamyšleně s lehce znepokojivým zkoumavým pohledem, jako by patřila k jeho pacientům. „Ale spíš mi pověz, jak se daří tobě? Když jsem se to včera doslechl, hned jsem si na tebe vzpomněl.“ „Já… v pohodě.“ Není to lež, ne docela, jenže Hugh je Willův, a nikoliv její nejlepší kamarád. Upřímně řečeno, od Apriliny smrti žádnou nejlepší kamarádku nemá. Tedy ne že by se s nikým nepřátelila – tu a tam si vyšla na skleničku s Robyn a kromě ní se s řadou lidí znala pracovně či díky různým krátkodobým koníčkům – nejdéle jí vydržela keramika. Ovšem Hanna nemusí být profesionální psycholog, aby ji trklo, že po Aprilině smrti si prostě zakázala, aby jí na někom opravdu hodně záleželo – a sice ze strachu, že o přátelství zase nečekaně přijde. Will je jediný, kdo pronikl pod její ochranný krunýř, ale možná to je tím, že ho měla pod kůží ještě před tou příšernou událostí. „Hughu!“ Hanna zahlédne Willa, jak k nim kličkuje mezi stoly. „Jak se vede, brachu?“ Oba muži se obejmou a kamarádsky se plesknou do zad. „Všechno klape, ale zrovna jsem říkal Hanně, že jsem si na vás dva včera vzpomněl.“ 99
„Jo. Je to… chci říct, byl to šok,“ pokrčí Will rozpačitě rameny. Zachytí Hannin pohled. Dobře ví, že Hanna tohle téma nerada probírá na veřejnosti. Oba se nepřestávají děsit, že se k nim někdo nakloní a zaťuká jim na rameno: Pardon, ale nemohl jsem přeslechnout, že… Hugh zřejmě vycítí jejich zdráhavost, protože položí Willovi ruku na předloktí. „Každopádně vás nechci zdržovat, ale někdy si vyjdeme na skleničku. Neviděli jsme se celou věčnost.“ „Pravda,“ souhlasí Will. „Zrovna nedávno jsem si říkal, že naposled jsem tě potkal ke konci kriketové sezóny, a všichni tři jsme se nesešli… no páni, od června?“ Přibližně tehdy se dozvěděli o dítěti. Hanna přestala přijímat pozvání do barů a hospod, protože se jí nechtělo novinku prozradit. Bylo stále těžší zdůvodňovat únavu a odmítání alkoholu. Ovšem teď už je těhotenství viditelné a Hugh patřil k prvním lidem, komu Will zavolal po ultrazvuku ve dvanáctém týdnu. „Navrhoval bych brunch,“ dodá Hugh a zapíná si kabát. „A brzy. Užijte si svobodu, dokud můžete.“ Hanna s Willem se připojí k jeho smíchu. „Buď na sebe opatrný, Hughu,“ řekne Hanna a myslí to vážně. Má ho upřímně ráda a ví, že ani pro něho to nemůže být snadné. Toho večera tam přece taky byl, i když tu hrůzu nevnímal stejně jako Hanna; nebyl Aprilin nejlepší kamarád, ale i tak ho protáhli soudy jako svědka ohledně doby, kdy April našli a jak dlouho se ji snažil oživit. A mimo to, ona s Willem mají jeden druhého, zatímco Hugh žije sám, pokud Hanna ví, ani nemá stálou přítelkyni, i když teď tady na večeři s doprovodem byl. Není jako Will, který se umí snadno seznámit a u každého si najít, co mají společného. Je okouzlující, milý a zdvořilý, ale přesto je v jistém ohledu uzavřený; v tom se shodne s Hannou. Možná proto se za Willem přesunul až do Edinburghu a současně i po tolika letech 100
Ukázka elektronické knihy