ZPOZA MZDOVÉ OPONY Zdeněk Staszek
V chorvatském Dubrovníku letos dopisy a balíky roznášeli čtyři noví pošťáci — z Filipín. Byla by to milá letní zajímavost, kdyby v sobě zároveň nenesla chmurnou zprávu o pracovním trhu v Chorvatsku, Evropě a na Západě obecně. Kromě Filipínců do Chorvatska ve velkém přijíž dějí za prací obyvatelé ze sousední Bosny a Hercegoviny, Srbska a na třetím místě překvapivě nejvíce z Nepálu. Země se totiž po vstupu do Evropské unie a na její jednotný pracovní trh vylidňuje. Mladí a schopní Chorvaté míří do západní poloviny unie za lepšími platy. A horšími podmínkami. Stávají se součástí širokého proudu pracovní migrace směřujícího z vý chodu na západ, kde zacelují strukturální nedostatky té či oné země. Novinářka Saša Uhlová v roce 2017 publikovala v deníku Alarm o podobných pracovních pozicích v Česku sérii reportáž ních textů, které později vyšly i v knižní
Saša Uhlová Hrdinové kapitalistické práce v Evropě Alarm, Praha 2023 220 stran
96
Recenze
podobě jako Hrdinové kapitalistické práce. Rozhodnutí v reportážích a natáčení pokračovat v zahraničí padlo poměrně záhy, plán však zastavila pandemie covidu-19 a omezená možnost cestovat, natož získat v cizině práci. Autorka se k projektu nic méně po vynucené pauze vrátila a letos jako jeho první výstup v nakladatelství Alarm vydala knihu Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Uhlová v ní postupuje stejnou metodou jako v reportážích z Česka. Nechá se zaměstnat na prekarizované a často zneužívané pracovní pozici a následně píše o podmínkách, které se s danou prací pojí. To v případě agenturní nebo nelegální práce v zahraničí tentokrát znamená i cestování, shánění práce nebo řešení ubytování. Hrdinové kapitalistické práce v Evropě vypráví o třech pracovních pobytech a třech segmentech pracovního trhu. V Německu Uhlová pracovala přes agenturu na zeleni nové farmě, ve Velké Británii se pokusila sehnat si práci v pohostinství, našla ji nakonec — opět s agenturní pomocí — v Irsku, a ve Francii pracovala jako pečova telka o seniory. Uhlovou jako reportérku zajímají lidé, jejich osudy a podmínky, v nichž musí žít a pracovat bez minimálních záruk, jak pů sobí na jejich myšlenky, těla touhy i pocity. Přímá emocionální i tělesná zkušenost gasterbeitera nakonec prosakuje i ze samot ných textů knihy. Byť jednotlivé pracovní pobyty trvaly jen zhruba měsíc a Uhlová se mezi nimi vracela do Česka, a dokonce pohřbila tatínka, jako hlavní emoce se přes frustraci, únavu, hněv nebo rozčarování prosazuje stesk po vlastní rodině. Uhlová je sama a unavená, s rodinou má kvůli pracovní náloži minimální spojení, stesk jí zabírá čím dál větší myšlenkovou kapa citu — o to víc obdivuje Polky, které tráví v odloučení od svých dětí nebo partnerů tříděním či krájením zeleniny v Německu mnohem delší dobu, někdy i roky. Musí. Dům potřebuje opravit; dluhy se musí spla tit; z polských důchodů nejde vyžít. Něco podobného slyší i od Slováků, kteří pracují v jednom irském hotelu: exekuce, nulové
příležitosti, mizivá podpora. Ze stejných důvodů Alžířanky či Albánky suplují ve Francii systém sociální a paliativní péče. Přitom však není čas na nějaké hloubání, téměř totiž není čas ani na spánek a jídlo, natožpak odpočinek nutný k přemýšlení. Ne náhodou se v Irsku často Uhlové ptali na věk — práce v hoteliérství je pro mladé a silné organismy, které toho hodně vydrží. Vyčerpání těla i duše se nakonec pro psaly i do stylu knihy. Kapitoly z Německa Saša Uhlová rekonstruovala pomocí nahrávek telefonátů s manželem: představa, že bude po dvanácti čtrnácti hodinách tvrdé dřiny něco psát, se ukázala velmi brzy jako naivní. Materiál je to surový, Uhlová se nemohla soustředit než na přítomnost, její ubíjející repetitivnost i malé záblesky štěstí v podobě kolegiální solidarity nebo pauzy na cigáro. A podobný charakter mají i zápisky z Irska a Francie. Možná je tak označení (knižní) reportáže tentokrát zavá dějící, spíše jde o bezprostřední deníkové zápisy. Jedná se ovšem o deníky, které lze zobecnit. Unavení a smutní jsou všichni. Všichni ví, že vězí v nespravedlivém systému, ale nelze s tím nic dělat, téměř se na to ani soustředit. Volno se vyplňuje drobnou radostí, nákupem, odpočinkem nebo chvilkovým návratem domů. Pracovat se ale musí, a tak se znovu vracejí, aby podobná místa v Česku, na Slovensku nebo v Chorvatsku zastali zas stejně unavení lidé z Ukrajiny, Vietnamu nebo Filipín. Nebo třeba Italové či Řekové ve Skandinávii. Jak snadné by bylo svalit systém posta vený na dostupnosti levné pracovní síly na neoliberální kapitalismus! Nemalý podíl viny za „mzdovou železnou oponu“ nese v případě jednotného pracovního trhu Evropské unie i politická reprezentace na národní i unijní úrovni. Současné české boje o výdaje ve školství nebo regulaci pracovních podmínek ve zdravotnictví jsou toho výživným důkazem. A také připomín kou, že vykořisťování se nevyhýbá vůbec nikomu, že to není problém jiných, ale úplně všech. ●
A CO DĚTI? Agáta Faltová
Jens Andersen LEGO. Rodinný příběh nejslavnější hračky na světě přeložila Markéta Kliková Host, Brno 2023 400 stran
Na obálce dánského vydání knihy Život s Legem a podtitulem Rodinný příběh sedí šedesátník na hromadě červených plasto vých kostiček, ze kterých jako by zrovna dokončil závodní auto. Kolem postává ži rafa, půlmetroví legoví panáčci, mezi nimi vykukuje dřevěný traktor a jojo. Onen pán je dánský miliardář Kjeld Kirk Kristiansen. Jeho dědeček založil firmu LEGO a on ji téměř třicet let víceméně úspěšně vedl a předal svému synovi. Dánové tohoto pána notoricky znají už z reklamy z padesátých let — v podobné pozici jako na obálce knihy tehdy jako malý chlapec pyšně seděl u stavebnice, kterou právě dokončil. Když si truhlář Ole Kirk Christiansen zařizoval svou první dílnu uprostřed dánských vřesovišť, netušil přitom, že tam za téměř sto let bude stát obrovský tovární areál, mezinárodní letiště a zábavní park,
Recenze
to vše založené jeho firmou LEGO, která se pro miliardy dětí na celém světě stane synonymem pohlcujícím technické i imagi nativní hry. Jeho rodinnou firmu vede dnes už čtvrtá generace a jmění mladých dědiců se odhaduje na sto padesát miliard českých korun. Plastová kostička se stala světovým trhákem. I přesto, že zakladatel firmy proti použití plastu protestoval a tvrdošíjně trval na výhradním použití dřeva. Příběh rodiny Christiansenových se rozhodl zpracovat dánský publicista Jens Andersen, autor mnoha úspěšných biografií velikánů Dánska i Skandinávie — mezi jinými třeba Astrid Lindgrenové, Hanse Christiana Andersena nebo současného korunního prince Frederika. Andersen se s chutí pouští do sepisování příběhů slavných, které slibují čtenářský úspěch i komerční zisk. Do řady velkých Dánů tak celkem pochopitelně přidal i příběh chudého truhláře, který započal historii „nejslavnější hračky na světě“ — jak pod titul doplnilo nakladatelství Host. Jako by se ale spolehl na slavné jméno. Obraz téměř stoleté firmy poskládal jako cihličky LEGA na sebe bez větší invence a imaginace, na níž hra se stavebnicí stojí. Příběh LEGA vypráví lineárně. Od za ložení truhlářství v roce 1916 přes špatné výnosy během druhé světové války, kdy ma jitel přišel s nápadem vyrábět hračky, které se i v době válečných let hojně kupovaly, po generační obměnu ve vedení i vlastnic tví firmy. LEGO se nejprve specializovalo na dřevěné hračky, syn zakladatele se však rozhodl vsadit obrovské jmění do novinky konce čtyřicátých let — plastu. Tehdy si firma zapůjčila nápad americké společnosti Kiddicraft, která vymyslela — ovšem nepatentovala — cihličky stavebnice, které jdou skládat na sebe. Základní myšlenku LEGO převzalo, úspěch však zaznamenalo až o několik let neúspěšného prodeje později — teprve když použilo tvrdý plast a vymyslelo speciální systém, díky němuž na sobě kostky drží. Na vlně plastového úspěchu plula firma dlouho a získávala čím dál objemnější
majetek. Období velkých zisků se střídala s finančními krizemi, kdy muselo vedení propouštět zaměstnance a rušit velké plány, nakonec ale také díky nápadu s LEGO ‑panáčkem a malými světy, které se s ním dají tvořit a především kombinovat, najela na zdánlivě nekonečnou cestu úspěchu. To vše Andersen empaticky popisuje jako fascinující příběh štěstěny. Neskrývá rodinné nesrovnalosti s řízením firmy, dohady nad dědictvím a prohry, z textu ale stále trčí nedostatek odstupu, který by byl v podobné biografii namístě. Je zřejmé, že největším zdrojem informací mu byl zmíněný Kjeld Kirk Kristiansen, který do vyprávění vstupuje dlouhými odstavci přímé řeči. Především období, ve kterém Kjeld podnik řídil, sklouzává k nekoneč nému výčtu střídajících se manažerů, jejich plánů a strategií, zatímco téma „dítě a hračky“ — které je jádrem příběhu LEGA — odstavil do kouta. Stavebnici jako takovou autor zmiňuje okrajově, spíš jen když zaznamenala větší úspěch nebo když vývojáři vymýšleli nové formy zboží. Negativní dopady na rodinu majitelů a dal ších dědiců jen naznačuje, ženy ředitelů, které musely samy obstarávat děti a chod domácnosti, opomíjí téměř úplně. Snad jen když s úsměvem přiznávají, že na víkend musely pro rodinu plánovat konkrétní společný program, jinak by své manžele neviděly sedm dní v týdnu. Jak ale fungoval proces vývoje dět ské hry, kromě touhy po větším zisku? Proměnily formy stavebnice dětské hraní? A ovlivnilo LEGO vývoj dalších hraček a stavebnic? Příběh samotného výrobku by byl jistě zajímavější než byznysový model. Biografie výrobce geniální kombinovatelné stavebnice se tak s přibývajícími stranami stává spíše příběhem manažerů, kteří do firmy investovali veškerý svůj čas, svým dětem jej ale věnovali asi tolik, jako je v Dánsku pohoří. Celek tak v konečném důsledku působí jako prodloužená brožura rodinného muzea, na hony vzdálená mottu zakladatele firmy „Jen to nejlepší je dost dobré“. ●
97
PŘÍTOMNOST JAKO TENKÁ VRSTVA MĚDĚNKY Jan Němec
„Dovolil bych si také prohlásit, že co se týče schopnosti uchovávat dojmy, byly ruské děti mé generace nadány vnímavostí vskutku geniální, jako by se jim osud v předtuše budoucí katastrofy, jež měla náhle a na vždycky odklidit jim známý svět, čestně snažil nahradit utrpěnou ztrátu,“ napsal Vladimir Nabokov ve své autobiografii Promluv, paměti. Paměť je však pozvána k řečnickému pultíku také v mnoha dalších jeho románech — někdy je zapomnětlivá, jindy blekotá, často odbíhá od tématu a vy dává se vlastními pěšinami. Snad je to právě zkušenost emigrace z bolševického Ruska a její nastavení v případě útěku z před válečné Evropy, co stojí za touto autorovou celoživotní fascinací. Projevuje se i v pozdní novele Průzračné věci, již jako další svazek Nabokovova díla vydalo nakladatelství Paseka, opět v překladu Pavla Dominika, tentokrát s doslovem Jiřího Pelána. Osnovou stostránkové prózy jsou čtyři cesty hlavního hrdiny Hugha Persona do Švýcarska, přičemž první a poslední od sebe dělí osmnáct let. Během té první Person přichází o otce a panictví, během druhé se osudově zamiluje do dívky jmé nem Armande, třetí cesta je sotva zmíněná, zato čtvrtá tvoří hlavní čas vyprávění: Person se do Švýcarska naposledy vrací právě proto, aby stopoval své staré kroky a byl si v patách. Jde zejména o Armande, která v mezičase zahynula Personovou vlastní rukou — smrt to byla tragická, ale také trochu tragikomická, protože k ní došlo ve chvíli, kdy byl Person náměsíčný. Armande však není jediný důvod, proč Person do Švýcarska jezdí. Pracuje v New Yorku jako nakladatelský redaktor a jeho zaměstnavatel ho do Evropy posílá za jed ním ze svých autorů, jmenovaným jen jako R. S Armande se seznámí ve vlaku během druhé cesty, právě když jede za R., záminku mu poskytne, že zrovna čte jednu z knih vy daných jeho nakladatelstvím. Okamžitě se do ní zamiluje a navzdory špatné startovní pozici vzhledem k dalším nápadníkům ji i získá. Zklamání tak následuje až v dalším kole: Armande se ukáže být zcela banální
98
a nepříjemná osoba a žít s ní není žádný med. Nebyl by to Nabokov, aby erotický refrén neobklopovaly daleko temnější tóny. Nejenže příběh neplyne tak chronologicky, jak by to mohlo vypadat z předchozích řádků. Průzračné věci jsou sice útlá no vela na jeden večer, ale operují s vlastní metafyzikou. Předměty jsou v této novele průzračné, protože stačí zaměřit na ně pozornost, abychom se okamžitě propadli do minulosti. Nosiči paměti nejsou u Nabokova žádná cloudová úložiště, ale úplně všechny věci a místa — přítomnost se na nich drží jen jako tenká vrstva měděnky, zatímco jejich skutečnou hmotou, jejich bytností, je minulost. Život připomíná štos popsaných listů a přítomnost je jen ten jeden nahoře. „Posledním viditelným obrazem toho života byla doběla rozžhavená kniha nebo krabička, která zcela zprůhled něla a zprázdněla,“ píše Nabokov v závěru. Zvlášť v první části novely toto své přesvědčení demonstruje i různými návod nými odbočkami. Takže když například Person v zásuvce hotelového stolu najde starou tužku, dozvíme se, kdo ji používal před deseti lety, jak probíhala její výroba a slyšíme dokonce skučení právě vynalezené motorové pily, která podřezává borovici. Person se snaží o podobnou archeologii v případě vlastního života, sám však zůstává poněkud záhadou. Nabokovovy postavy mohou být z osudu vykoupeny svým talentem, láskou či hrdinským činem, nic z toho však není Personův případ. Jeho nejvíc vystihuje polovičatost: získá sice Armande, ale nedokáže s ní žít šťastně, zabývá se literaturou, ale pouze z pozice re daktora, který má k dispozici vždy jen příliš úzké okraje stránek, byl nadán několika talenty, ale žádný pořádně nerozvinul. Podezření se naplní, Person je nomen omen: hlavní postavou je zde zkrátka osoba, někdo, kdokoli. Nabokov jak známo psychoanalýzou pohrdal, přesto se hodí připomenout, že v analytické psychologii je persona sociální maskou, na způsob antic kého dramatu, kde označovala škrabošku, již
Recenze Ukázka elektronické knihy
si herec držel před tváří. Jenže Hugh Person jako by žádnou tvář ani neměl. Není to příliš nabokovovské, ale ruské jistě ano: Průzračné věci jako výprava do života člověka, který nic moc neznamenal, přesto však žil. Vladimir Nabokov umřel v roce 1977, Průzračné věci se objevily o pět let dříve. Společně s novelou Koukej na harlekýny, jež vyšla v roce 1974 a v níž autor paroduje vlastní život, tak tvoří jeho testament. S pozdními díly je to však složitější: piedestal je připravený, sil však ubývá. Podobně jako Milan Kundera ve Slavnosti bezvýznamnosti, i Nabokov v Průzračných věcech ještě jednou zaštěrchal svou poetikou jako kaleidoskopem a vytvořil novou mo zaiku ze starých sklíček. Není to už vitráž přes tři metry gotického okna jako Lolita, Bledý oheň nebo Ada, ale na svět se přes ta barevná sklíčka chvíli hledět dá celkem s potěšením. ●
Vladimir Nabokov Průzračné věci přeložil Pavel Dominik Paseka, Praha 2023 120 stran