se povídalo, že moc nevycházel s místními faráři. A tak místo ke zpovědi do kostela chodil k řece, klekl si do vody a zpověď šeptal do tekoucích vod. Nemyslel to jako výsměch církvi. On opravdu věřil v magickou moc okolní přírody. Ostatně proto si moc nerozuměl s těmi faráři. A myšlenka, že tvou zpověď odplaví voda, se tehdy mezi obyvateli chytila. Sestupovali k řece a tady tiše mluvili o svých tužbách a hříšném životě. Pak se ta pověst trochu změnila. Začalo se tradovat, že po proudu řeky lesní skřítci stavějí hráze a všechna slova chytají, aby je pak použili proti zpovídajícím se obyvatelům. Tak se místo zpovědí začaly po proudu posílat lodičky, na které lidé psali raději všelijaká přání. Ať se uzdraví maminka. Ať mají krávy dobré mléko. Ať tatínek koupí koloběžku. Nesměj se, to přání teď tady na hladině určitě někde plave. Jde zkrátka o vyjádření dobré vůle. Nebo aspoň o neškodné tužby. Kdyby náhodou ti skřítci skutečně existovali a fakt ta slova na hrázích chytali.“ Robin Kláru fascinovaně poslouchal a pozoroval loďky na hladině. „To je moc hezký zvyk. Dělala jsi to taky?“ „No jasně. Všechny děti to tady dělají. Máme to místo dopisů Ježíškovi. S tím rozdílem, že jsme nikdy nic nedostali, protože seznam přání spolkla voda místo toho, abychom ho zalepili a dali obálku rodičům.“ Oba se zasmáli, ale pak Klára zvážněla. „Je to roztomilý. A krásný. Ale povídá se, že když to tady skončí, lampiony zhasnou, nábřeží se uklidí a město se zase ponoří do tmy a ticha, sem tam k řece pořád někdo sestoupí a vyzpovídá se ze svých hříchů. Tak se prosimtě nelekej, kdybys tu zítra v noci potkal někoho po kolena ve vodě.“ Teď už se Robin nezasmál, představa, jak ve tmě spatří postavu stojící uprostřed řeky s obličejem přitisknutým k hladině, mu připadala docela děsivá. Klára si jeho výrazu všimla a šťouchla do něj ramenem: „Na druhou stranu, ta přání se nemusí plnit jenom
— 97 —
dětem, že jo? Znám holky, jedna dělá dokonce u nás v účtárně, které si na papír sesmolí popis ideálního ženicha a ten pak pošlou po řece s ostatními loďkami.“ „A funguje to?“ „Počkej, zjistím to.“ Klára se odlepila od zábradlí a měřila si Robina pohledem. Nahoru dolů, nahoru dolů. „Ne,“ řekla rázně a oba vyprskli smíchy. Pak se ještě chvíli procházeli městem a zbytek noci se milovali s vědomím, že to musí nahnat trochu dopředu, když se teď nějaký čas neuvidí. Jedno ráno na začátku ledna Robina probudilo bouchání na dveře. Slyšel Milana, jak na něj nervózně volá z chodby. Natáhl si na sebe župan a jen tak v trenkách mu otevřel. „Faráře vyhnali!“ sypal ze sebe Milan, když vrávoral dovnitř. Robin vůbec nechápal, co se mu snaží říct. Před minutou spal, hlava mu ještě pořádně nefungovala: „Počkej… cože?“ „Vyhnali ho! Balí si na faře věci a odjíždí.“ Robin se začal rychle oblékat, zatímco Milan vyšel před hotel kouřit. Přemýšlel, co to vyhnání může znamenat. Jak jako vyhnat faráře? Kam? „Tak co se stalo?“ zeptal se Milana, když se k němu na ulici přidal. Rychlým krokem vyrazili k faře. „Nevíme. Nikdo nic neví. Prostě ho ty sráči vyhnali.“ „To jde?“ Milan mačkal mezi rty cigaretu a pokrčil rameny. „Evidentně se to stalo.“ Před kostelem spatřili hlouček lidí chodit tam a zpátky a tahat všelijaké předměty. Farář měl u chodníku zaparkovanou starou škodovku stovku, Robin se neubránil hvízdnutí, když vůz uviděl. Farář sám toho na stěhování moc neměl, vešlo se to pohodlně do
— 98 —
maličkého kufru automobilu, ale lidé za ním chodili s dary. Někdo nesl fíkus, jiný sklenici sádla, třetí bednu vína. Otec Vilém každému neustále děkoval a prosil dárce, ať to ukládají na faru pro přivítání jeho nástupce. „Bude to potřebovat,“ dodával s ustaraným výrazem. „Vida, Robin s Milanem. Dobrého jitra vám přeji, pánové,“ pravil farář a koutky se mu nepatrně zvedly. Potřásli si rukama na pozdrav a pár vteřin se jen dívali po frmolu okolo. „To přece nemůžou!“ zvolal Milan nakřáplým hlasem. „Je mi líto, synu, ale takový už je život,“ snažil se ho farář konejšit a položil mu ruku na rameno. „Promiňte, otče, ale Milan mi to nedokázal moc vysvětlit. Co se tady děje?“ zeptal se Robin a všiml si, že se v ulici kromě věřících hromadí i čumilové. Stáli stranou, avšak dostatečně blízko na to, aby v mlze mohli sledovat farářův odjezd. Byli i v oknech okolních domů, někteří kouřili a se šklebem v obličeji cvrnkali věřícím pod nohy nedopalky. „Má práce zde v Rozklavě je u konce,“ odpověděl farář na otázku. „Přišel dopis z diecéze, biskup mě odvolal.“ „To může?“ „Jistěže. Potřebuje k tomu mít pádné důvody, ale může.“ „A ty důvody známe?“ „Ne. Alespoň já ne,“ zakroutil hlavou farář. „To ti hajzlové tady,“ zakoktal Milan a díval se do země. Z jeho tónu se zdálo, že za chvíli se buď rozpláče, nebo vybuchne vzteky. „Určitě si něco vymysleli. Lhali, napráskali nějakou falešnou špínu.“ „Pokud je tomu tak, pravda se snadno ukáže, omyl se vysvětlí a za pár týdnů se vrátím,“ řekl s nadějí v hlase otec Vilém. K Robinovi s Milanem přišla paní s peticí za farářův návrat. Oba muži bez váhání podepsali a pak chvilku rozebírali s ostatními, co vše se dá dělat. Napsat stížnost? Prosbu? Určitě budou na diecézi posílat protestní
— 99 —
Ukázka elektronické knihy