Sen Ockerwee
Ale Julian po něm jen loupl očima a usmál se, a tak si Mrzout Billy sáhl za záda a vytáhl nůž a sevřel jej do Garouxovy vrásčité, jaterními skvrnami poseté ruky. Starci se ruce třásly tolik, až měl Billy strach, že tu kudlu upustí, ale nějak ji udržel. Damon Julian se posadil na kraj postele. „René,“ povídá, „moji přátelé žízní.“ Tak klidný hlas, tak melodický. Víc nemusel říkat. Alain podal sklenku, pěknou křišťálovou sklenku s vyleptaným rodinným znakem, a starý René Garoux si pečlivě prořízl žílu na zápěstí a naplnil sklenku vlastní rudou kouřící se krví, stále u toho plakal a třásl se. Valerie a Alain a Adrienne si sklenku podávali, ale bylo na Damonu Julianovi, aby ji dopil, a Garoux zatím ležel v posteli a umíral na ztrátu krve. „Díky Garouxovi jsme prožili pár pěkných let,“ ozval se teď Kurt. Jeho slova vytrhla Mrzouta Billyho ze vzpomínek. „V dostatku a v bezpečí, pěkně sami mezi sebou, město jsme měli kdykoli na dosah. Jídlo a pití a negři, jen natáhnout ruku, a každý měsíc jedna krásná dívka.“ „A přece to skončilo,“ prohlásil Julian poněkud tesklivě. „Všechno musí jednou skončit, Kurte. Lituješ toho?“ „Už to není, jako to bylo,“ připustil Kurt. „Všude prach, dům se rozkládá, je plný krys. Ale stejně po stěhování netoužím, Damone. Tam ve světě nikdy nejsme v bezpečí. Po lovu vždycky přijde strach, skrývání, útěk. K tomu se nechci vrátit.“ Julian se sardonicky pousmál. „Je pravda, že to je nepohodlné, ale má to i svůj říz. Jsi mladý, Kurte. Nezapomeň, že i kdyby tě jakkoli pronásledovali, jsi pán. Dočkáš se jejich smrti, smrti jejich dětí i dětí jejich dětí. Dům Garouxových se rozpadne v trosky. Nic se neděje. V trosky se nakonec rozpadne všechno, co ten dobytek vybuduje. Sám jsem se díval, jak se v trosky rozpadá Řím. Jen my jdeme dál.“ Pokrčil rameny. „A můžeme si najít jiného, jako byl René Garoux.“ „Jestli budeme s tebou,“ ozvala se znepokojeně Cynthia. Byla štíhlá, hezká, měla hnědé oči a stala se Julianovou oblíbenkyní, když propustil Valerii, ale i Mrzoutu Billymu bylo jasné, že si není svým postavením jistá. „Když jsme každý sám, je to horší.“ „Tak ty mě nechceš opustit?“ zeptal se jí Damon Julian. „Ne. Prosím, ne.“ Kurt a Armand se na něho dívali také. Julian začal svoje společníky posílat pryč asi před měsícem, zcela nečekaně. Valerie šla do vyhnanství první, jak o to žadonila, ovšem proti proudu řeky ji nevyslal s Jeanem, který dělá jen samé potíže, ale s tmavým a hezkým Raymondem, ten je krutý a silný a je to, jak se proslýchá, Julianův vlastní syn. Raymondovi se jistě podaří jí zajistit bezpečí, – 97 –
George R. R. Martin
posmíval se Julian, když před ním tu noc klečela. Jean byl propuštěn následující noci a odjel sám, načež měl Mrzout Billy dojem, že tím to končí. To se ale mýlil. Damon Julian si vzal do hlavy nějaký nový nápad, a tak poslal týden nato pryč Jorgeho a potom Caru a Vincenta, a pak další, po jednom nebo ve dvojicích. Ti, kdo zbývali, teď věděli, že nikdo z nich před tím není v bezpečí. „Podívejme,“ řekl Julian Cynthii pobaveně. „Inu, teď už je nás jenom pět. Když budeme opatrní a každá krásná dívka nám vystačí, řekněme, měsíc dva, když budeme upíjet pěkně pomaličku, pak mám dojem, že vydržíme až do zimy. Do té doby snad někdo z nich pošle vzkaz. Uvidíme. Do té doby můžeš zůstat, má milá. A Michelle také, stejně tak ty, Kurte.“ Armand se zatvářil ztrápeně. „A co já,“ vykoktal. „Damone, prosím.“ „Už ti vyprahlo, Armande? Proto se tak třeseš? Ovládej se. Nezačneš zase rvát a trhat maso, až navštívíme některou z těch Billyho přítelkyň, viď, že ne? Však víš, jak to vidím nerad.“ Přimhouřil oči. „S tebou si to ještě rozmýšlím, Armande.“ Armand sklopil oči do prázdného šálku. „Já zůstanu,“ ohlásil Mrzout Billy. „Hm?“ ohlédl se po něm Damon Julian. „Samozřejmě. Co bychom si bez tebe počali, Billy?“ Mrzoutovi Billymu se moc nelíbil úsměv, který v té chvíli Julian nasadil, ale nic s tím nenadělal. Krátce poté vyrazili do onoho podniku, který jim Billy slíbil ukázat. Dům stál kousek za Vieux Carré, v americké části New Orleansu, ale snadno se tam dalo dojít pěšky. Damon Julian šel první, procházel úzkými, světlem plynových lamp zalitými uličkami ruku v ruce s Cynthií, na tváři měl svůj příznačný náznak úsměvu, pozoroval železné balkóny, brány vedoucí do dvorů s pochodněmi a fontánami, plynové lampy na vršcích sloupů. Mrzout Billy jim říkal, kudy mají jít. Brzy se ocitli v temnější, hrubší části města, kde stály domy ze dřeva nebo z drolících se cihel vyrobených z drcených škeblí ústřic a z písku. Ani plynové osvětlení nesahalo až sem, i když se město pyšnilo vlastní plynárnou nyní již po více než dvacet let. Na rozích se houpaly petrolejky, zavěšené na těžkých železných řetězech, natažených šikmo přes ulici a upevněných velikými háky přímo do stěn domů. Lampy vydávaly čadivé smyslné světlo. Julian s Cynthií přecházeli z louží světla do šera, zpátky do světla a zase do šera. Mrzout Billy a ostatní šli za nimi. Z jedné boční uličky jim přes cestu vyšla skupinka tří mužů. Julian si jich nevšímal, ale jeden z mužů se podíval a zahlédl Mrzouta Billyho v okamžiku, když procházel pod lampou. „Vy!“ vykřikl. – 98 –
Sen Ockerwee
Mrzout Billy se otočil, pozorně se na něho zadíval, ale neřekl nic. Byli to mladí kreolové, napůl opilí, a tudíž nebezpeční. „Vás já znám, monsieur,“ řekl mladík. Došel až k Mrzoutovi Billymu a snědý obličej měl ztmavlý chlastem a vztekem. „Nezapomněl jste na mě? Byl jsem s Georgesem Montreuilem tenkrát, jak jste ho urazil ve Francouzské burze.“ Mrzout Billy ho poznal. „No a co?“ odsekl. „Monsieur Montreuil se ztratil jedné noci v červnu v St. Louis po večeru stráveném v herně,“ oznámil muž strnule. „To je mi fakt moc líto,“ poznamenal Mrzout Billy. „Nejspíš vyhrál až moc peněz a okradli ho.“ „Prohrál, monsieur. Prohrával už několik týdnů. Neměl nic, co by stálo za to krást. Kdepak, nemyslím, že to byla loupež. Myslím, že jste to byl vy, pane Tiptone. Vyptával se na vás. Chtěl s vámi naložit, jak zasloužíte, totiž jako s tou nejhorší špínou. Nejste gentleman, monsieur, jinak bych vás vyzval na souboj. Nicméně jestli se ještě někdy odvážíte ukázat se ve Vieux Carré, máte moje slovo, že vás poženu s bičem po ulicích jako negra. Slyšel jste mě?“ „Já slyším,“ opáčil Mrzout Billy a plivl mladíkovi na botu. Kreol zanadával a zbledl hněvem. Popošel o krok dál a natáhl k Mrzoutovi Billymu ruku, ale Damon Julian vstoupil mezi ně, položil muži ruku na prsa a zastavil ho. „Monsieur,“ začal, jako když másla ukrajuje. Mladík se zmateně zastavil. „Mohu vás ujistit, že pan Tipton vašemu příteli nijak neublížil.“ „Kdo jste?“ I když byl kreol napůl opilý, došlo mu, že Julian patří k úplně jiné sortě než Mrzout Billy; pěkné šaty, vyrovnaný výraz, kultivovaný hlas, to vše ukazovalo, že jde o gentlemana. Julianovy oči se ve světle lampy hrozivě blýskaly. „Jsem zaměstnavatelem pana Tiptona,“ ohlásil Julian. „Můžeme tuto záležitost probrat někde jinde než na veřejném prostranství? Znám kousek odsud místo, kde se dá posedět pod měsícem a při řeči popíjet. Dovolíte, abych vám a vašim přátelům zakoupil něco k občerstvení?“ Jeden z ostatních kreolů došel příteli po bok. „Poslechneme si, co nám pán chce, Richarde.“ Mladík se s tím neochotně smířil. „Billy, veď nás,“ poručil Damon Julian. Mrzout Billy potlačil úsměv, přikývl a vykročil před nimi. O něco dál zabočili do uličky a po ní vešli na ztemnělý dvorek. Mrzout Billy se posadil na kraj zaneřáděné kašny. Voda mu promáčela kalhoty, ale jemu to bylo jedno. „Co to má být?“ ošil se Montreuilův přítel. „Tady není žádná hospoda!“ – 99 –
Ukázka elektronické knihy