zapomenout. Za chvilku by po Jaromírovi určitě chtěl, aby mu koupil letadlo. Bude si muset zvyknout na to, že se mu v životě automaticky nesplní každé bláhové přání. Předloni se mladému kupoval ojetý motorový člun, toho času již tři neděle zakotvený v Union Pieru. Vloni to zase byl červený sporťák Triumph za 9 000 dolarů. Přitom Jaromír sám jezdí již sedm let starým mustangem s prorezavělými blatníky. V takovém autě už člověk nevidí nikoho jiného než středoškoláky. „Když já srovnám svůj život s tím, jak si žiješ ty tady, Petře, tak ti namouduši závidím.“ „Tak to ti teda pěkně děkuju! Za pravdu! Konečně!“ vyletí Petr ze židle a práskne za sebou dveřmi svého pokoje. Milena sedí proti Jaromírovi a škvaří ho laserovým pohledem. Jaromír se chabě pokusí předejít hysterickému výstupu: „No tak se na něj podívej. Je mu pomalu dvacet a bulí jako tříletej capart v hračkářství. To přeci není normální, to snad uznáš i ty, ne?“ Milena prudce odstrčí nedojedený talíř. Není co ztratit, a tak Jaromír zvýší hlas, aby ho bylo slyšet i v sousedním pokoji: „Dyť sou to nejhorší manýry jedináčka. Potřeboval by pár facek. Jenom se podívej, jakou habaďůru hraje na tebe!“ Milena vystřelí ze židle, otevře ústa a rodinná režie opět klapne: z Petrova pokoje se na plné pecky rozeřve stereo. Ohlušující rachot bicích a kvílivá bouře kytar rozdrnčí okna v kuchyni. Jaromír se krčí za stolem a zírá, jak Milena popadá oběma rukama broušenou vázu (syn s manželkou se spojil v elektrofonickou fúrii), zvedá ji za hlavu jako fotbalista při vhazování z autu a mrští s ní do příborníku. Český křišťál se prolne s kávovým servisem z karlovarského porcelánu.
102
Ránu není v decibelech punkrocku slyšet. Po všech koutech kuchyně se rozstříknou střepy. Jaromíra místo vzteku zachvátí úzkost. Co když se jeho nepříčetná choť teď chopí nože? To by na ni musel převrátit stůl s nedojedenou večeří. Milena však po žádné zbrani netouží, jen zuřivě ničí svůj svět. Táhlým pohybem předloktí smete na podlahu nádobí z kredence a dupe po něm. Téměř vědomě ponechává Jaromírovi za svými zády ústupovou cestu. Jaromír se chvatně zvedá. S chutí za sebou také práskne dveřmi domu, ovšem po tom elektronickém běsnění je jeho akustické gesto trapně staromódní. S pantoflemi na nohou se Jaromír ocitá ve vlhkém dusnu letního podvečera. Kolem něj vrní a ukapávají klimatizační zařízení. Na hustém trávníčku před vedlejším domem buší rozkročený soused dřevěnou palicí do kolíku. Právě se vrátil z práce, ještě má na krku kravatu. U nohou mu leží cedule s lebkami se zkříženými hnáty a červeným nápisem: POISON!! KEEP DOGS OFF LAWN!!! Jaromír seběhne pět zděných schodů svého vibrujícího stavení a na ulici na něj spiklenecky mrkne soused. (Sám má doma tři dospívající ratolesti.) Jaromír jen bezmocně rozhodí rukama (co s tím naděláš) a žene se ke svému béžovému mustangu. U vozu na něj číhá Viktorka, své obří poprsí napěchované do pleteného svetříku. Tyrkysové praménky vlny se rozestupují, skrz ně svítí oslnivá bílá pokožka a hnědé lívanečky bradavek. Jaromír ještě koutkem oka zaznamená krvavou růž a smyslný pohled a raději se plně soustředí na odemykání auta.
STRIPTE A S E CH IC AG O
103
Viktorku má jako každý muž v této ulici prohlédnutou velice dobře. (Prostomyslně vypoulené modré oči, pod gigantickými ponoukadly vosí pas, dlouhé štíhlé nohy, komiksová Venuše.) Viktorka není úplně normální (obě vesla ve vodě teda určitě nemá) a svou nezastíranou sexualitou pobuřuje celou čtvrť. Má imaginárního manžela a skutečnou kočku. Promenáduje se s nimi ulicí. V nebezpečném úhlu zavěšená do představy manžela za sebou vláčí na řemínku mňoukající kočku. Kolemjdoucím mužům hihňavě oznamuje, že její pussycat je girl. Žen se v důvěrném předklonu táže, jestli na ni nežárlí. Lidé přecházejí ulici, aby se s ní nemuseli setkat. Nejúzkostlivěji se jí vyhýbá Petr, který jí dal přezdívku Viktorka. Její zvířecí smyslnost totiž nastavuje groteskní zrcadlo jeho vlastním, pečlivě utajovaným touhám. „Can you take me to Chicago? I gotta buy milk for my mom,“ hrne se Viktorka do dveří na pravé straně Jaromírova vozu. „Nat goujink dere,“ odbývá ji příkře Jaromír a startuje auto. „OK, maybe next time,“ smutně couvá Viktorka, ale nepřestává se přitom na Jaromíra vyzývavě culit. „Ólrajt,“ zabručí, aby od ní měl pokoj. „When your old lady ain’t home,“ zavlní boky Viktorka a zabouchne dveře a Jaromír šlápne na plyn. V okně rohového jednopatráku žhne před zaprášeným černým závěsem ostře červený neonový nápis SPARTA A.B.A. Pod ním svítí zelený dovětek PRIVATE CLUB. (Plzeňské pivo a kořalka, švábi a vejce ruská, zdroj příjmů fotbalového klubu, televize barevná a věčná, ceny lidové, Space Invaders, kulečník se šesti kapsami, českoamerický orchestrion, bar
104 Ukázka elektronické knihy