si na starost klíče, vzhledem k poněkud lehkomyslnému přístupu pana McCredieho. „Dobrou noc,“ rozloučila se. Pan McCredie zavrtěl hlavou. „Jakže? Aha,“ zahuhlal. „Co?“ „Víte, vždycky jsem miloval své knihy. Ale nemyslím, že by mě až do této chvíle někdy bavilo být knihkupcem.“ Carmen šla pak domů v tak dobré náladě, že bylo hodně divné, jaký sen se jí v noci zdál. *
*
*
Té noci, když ležela schoulená na úzké posteli v suterénu domu své sestry, se zdál Carmen hodně zvláštní sen. Byla ve vlaku. Byl to starý typ vlaku, s kupé namísto toho, aby seděli všichni pohromadě. Ona seděla na dlouhé sedačce, potažené jakýmsi zaprášeným, koberci podobným materiálem, nad níž byly připevněny pásy a síťka na zavazadla. Skrz staré okno, které mělo přes sebe z nějakého důvodu síť, viděla zasněžené lesy, jimiž uháněli. Dunění dřevěných pražců bylo zvláštně uklidňující. V té chvíli si uvědomila, že není v kupé sama, a vzhlédla. Jakási žena měla růžový klobouk naražený tak moc na hlavu, že to vypadalo, jako by ho vymodelovali přímo na ní. Vzhlédla a sladce se na ni usmála. Na rtech měla růžovou rtěnku a četla si knihu s názvem Na střechách. „Povězte mi,“ promluvila příjemným hlasem. Jenže Carmen v tu chvíli viděla, že se blíží k tunelu, čím dál tím víc sněžilo, vlak nabíral na rychlosti, ženina ústa se otevírala víc a víc dokořán, aby překřičela pronikavý pískot píšťalky, protože tunel už byl blíž a blíž, hluk sílil, ženina ústa byla větší a větší, něco říkala, něco
– 97 –
křičela, ale to už vjeli do tunelu a Carmen se s trhnutím probudila, úplně popletená. Vůbec nevěděla, kde je, a byla celá zmrzlá. Venku ještě byla naprostá tma, ale na telefonu si přečetla, že je už sedm ráno. Posadila se v posteli, stále zabalená do peřiny. Zvláštní však bylo, že se nebála. Sen nebyl vlastně ani tak moc noční můra, ani neměla pocit, že vlak narazí nebo že ji tunel spolkne: vylekalo ji to, ale nebála se. Bylo jí spíš smutno, někde hluboko v sobě pociťovala smutek nad tím, že nerozuměla tomu, co se jí ta žena pokoušela říct.
– 98 –
Kapitola 14
Když vyrazila do koupelny, sen z ní spadl jako odvátý písek. Z vedlejší místnosti se ozývalo typické óóóóómmmmm Skylařiny ranní meditace. Když pak rozbalila knihu pro brazilského studenta – byla velká, hodně těžká, plná grafů a Carmen v ní nerozuměla jediné řádce – a uviděla, kolik lidí se nahlásilo na čtení, skoro na ten sen zapomněla. Byla to samozřejmě Sofiina zásluha – rozhlásila to na whattsappové skupině, která měla v Edinburghu neuvěřitelný vliv –, takže malý obchod přetékal kočárky a dětmi, které se nemohly dočkat a také nespustily oči z vláčku. Možná byla až moc nadšená: pan McCredie totiž poskakoval z jedné malé nožky na druhou a byl celý nervózní. „Na nic nesahejte,“ požádala je Carmen a pak, s nadějí, že to zabere, dodala, „pro všechny pak máme lízátko.“ „Jupííííí!“ zapištěly děti. Matky se zatvářily rozpačitě. „Není třeba, přinesla jsem pro všechny mandarinky,“ usmála se Sofia takovým způsobem, že Carmen měla chuť ji probodnout. Posadila se na malou stoličku. Přála si, aby nebyla tak na ráně. Zvedla do výšky obrázek malé holčičky, která šla sněhem a měla jen chatrné oblečení – na rozdíl od dětí, které měly na sobě tak tlusté péřové bundy, že ani nemohly zvednout ruce nad hlavu. Všechny souhlasně udělaly jéééé a júúúú. Carmen začala číst: Byla hrozná zima, sněžilo a smrákalo se k večeru, však to byl také poslední večer roku, večer silvestrovský. A v té zimě a tmě šlo po ulici malé děvčátko, prostovlasé a bosky. Těšilo ji, jak ji děti hltaly očima a přesouvaly se blíž, aby lépe slyšely.
– 99 –
Ukázka elektronické knihy