98
T a j e m s t v í
h r a d u
K l a m o r n á
Pan Vladimír se odmlčel a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Náhle se mu na rtech objevilo něco, co mělo být úsměvem. „Buďte mi vítáni! Oba!“ prohlásil nečekaně bodře. Martin ani Bohdan ale jeho okázalému projevu přátelství nevěřili, co by se za nehet vešlo. Bylo jim jasné, že tato náhlá změna chování je zcela účelová. Chce být zadobře s vlivnými šlechtici, za jejichž zástupce je nyní považuje. Především s panem Víckem. I zde byl důvod zjevný. Bohdan si vzpomněl, že na zmíněné svatbě pana Jana s pannou Magdalenou pán z Klamorné vášnivě diskutoval s ženichem o svém plánu na výstavbu kamenného hradu. Pan Vladimír totiž již delší dobu usiloval o povolení vystavět na Klamorné kamenný hrad namísto stávajícího dřevěného. K tomu ale potřeboval králův souhlas. A ten by mu mohl zajistit právě pan Vícek, kdyby nabyl přesvědčení, že s jeho člověkem bylo nakládáno s patřičnou úctou prokázanou takto zprostředkovaně vlastně jemu. Proto se pan Vladimír zapřel a přes své přesvědčení byl ochotný jednat i s neurozeným Martinem. „Jsme ti hluboce vděční za naše přijetí, urozený pane,“ uklonil se Bohdan uctivě. Při tom nenápadně mrkl na Martina, ten neznatelně přikývl. Mlčky tak souhlasil s tím, že rozhovor s panem Vladimírem i nadále povede Bohdan. „Je mi velmi líto, že přinášíme zlé zprávy…“ „Jaké zlé zprávy?“ zeptal se pan Vladimír přiškrceně. Jeho tvář dostala zvláštní napjatý výraz. „Jak již řekl Martin, přicházíme kvůli panu Věroslavovi,“ řekl Bohdan vážně. „Co je s ním?“ Pan Vladimír byl bledý jako smrt, chlapci doslova visel na rtech. „Je mrtvý,“ odpověděl ten tiše. „To ne,“ zašeptal starý šlechtic a zavřel oči. Dokonce lehce zavrávoral, jako by na něj šly mdloby. Bohdana takto silná reakce u hrubého a jindy necitlivého muže zaskočila. Koutkem oka zahlédl, že není sám, kdo
99
T a j e m s t v í
h r a d u
K l a m o r n á
byl chováním pana Vladimíra zaskočen. Martin si mnul rozpačitě bradu. To dělával vždy, když nevěděl, jak by se měl zachovat. „Jeho tělo bylo nalezeno nedaleko rozcestí vedoucího na Klamornou… nebo z ní,“ pokračoval Bohdan věcně. „Nevíš, urozený pane, co tam dělal? Proč odjel z Klamorné a vydal se sám do okolních lesů? Jistě věděl, že nejsou bezpečné. Lapkové…“ „Věroslav je mrtvý,“ mumlal pan Vladimír. Očima, které již zase otevřel, těkal zmateně kolem sebe, jako by náhle nevěděl, kde je a co tam dělá. Několikrát za sebou rychle zamrkal, bezpochyby se snažil zadržet slzy deroucí se mu do očí. Prudce se odvrátil od příchozích a natáhl se po poháru vína stojícímu na stolku vedle postele. Ty byly společně s prostou truhlou jediným zařízením panské komnaty. Strohost, s jakou byla zařízena, překvapila i Martina. On si coby voják na zbytečné okrasy nepotrpěl, ale co je moc, to je moc. Chyběl zde i jinde všudypřítomný kříž. Martinovi se dokonce podle světlejšího místa na východní zdi zdálo, že tam visíval, nyní byla ale stěna holá stejně jako všechny ostatní. „Co se mu stalo?“ vysoukal ze sebe těžce starý zeman. Mluvil tiše, aby nebylo slyšet, jak se mu hlas chvěje rozrušením. „Byl zavražděn,“ odpověděl znovu Bohdan. Ač se snažil sebevíc, citlivější odpověď ho nenapadla. „Bože,“ vydechl pan Vladimír a sklonil hlavu. „Kdo ho…“ hlas nechal vyznít do ztracena, neměl sílu větu dokončit. Místo toho si opět notně zavdal z poháru. „Nevíme,“ přiznal Bohdan upřímně. „Právě proto jsme tu. Jeho bratr Vojslav požádal pana Vícka,“ náhle se zarazil, tohle složité a zdlouhavé vysvětlování pana Vladimíra určitě nezajímá, zvláště teď ne. Jen ztrácí čas. „Právě proto, že nevíme, kdo ho zabil, potřebovali bychom vědět, proč odjel z Klamorné a kam jel,“ vrátil se ke svému dotazu.
100
T a j e m s t v í
h r a d u
K l a m o r n á
„Nevím,“ povzdechl si pan Vladimír. „Nevím, proč odjel, ani kam jel. Nebyl jsem tu. Musel jsem jet…“ zmlkl a těžce polkl. „Když jsem se vrátil,“ pokračoval po hodné době, „řekli mi, že odjel. Myslel jsem, že si jen tak vyjel po okolí, občas to dělával. Když se ale nevracel…“ pan Vladimír postavil pohár na stůl a chopil se konvice stojící vedle něj. Přiložil si ji k ústům a dlouhými loky pil přímo z ní. Bohdan s Martinem si vyměnili významné pohledy. Jestli to půjde takhle dál, bude pán z Klamorné za chvilku sťatý pod obraz boží. „Uvažujme, že se nejel jen tak projet, ale že jel někam,“ nadhodil chlapec. „Napadá tě, kam, ke komu? To, že odjel sám z dobře chráněného hradu, musí mít přece nějaké vysvětlení. Třeba pak opravdu jen nešťastnou náhodou narazil na lapky a ti…“ přemítal nahlas. Hlavou mu vířily myšlenky spojené s odjezdem pana Věroslava. Musel k němu mít nějaký pádný důvod! Kdyby se jim ho podařilo zjistit, mohl by je dovést k pachateli…. „A dost!“ vyštěkl nečekaně pan Vladimír a vytrhl tím Bohdana z jeho úvah. „Odejděte! Hned! Chci být sám!“ rozkázal příkře. „Chápu, pane, ale…“ pokusil se protestovat Bohdan. „Zmizte!“ křikl pan Vladimír téměř hystericky. Dokonce sáhl po meči. „Bohdane, řekl bych, že bychom měli opravdu jít!“ špitl Martin chlapci do ucha. Když se ten ani pak neměl k obchodu, chytil ho za ruku a doslova ho vytáhl z místnosti. Jak zavíral dveře, otočil se. Pohled mu bezděky padl na pana Vladimíra. Byl by málem mohl přísahat, že zahlédl, jak mu po tvářích stékají slzy. Ale ne, to se mu jistě jen zdálo! Něco takového přece není vůbec možné!
Ukázka elektronické knihy