98
j . d .
r o b b
•
v š i c h n i
t ě
o p u s t í
„Pak si ji nevědomky idealizoval,“ dokončil za ni Roarke. „Nebo si ji idealizuje záměrně. K tomu se přikláníš.“ „Možná. Ano.“ Vstala a vrátila se k nástěnce, poklepala na fotografii z místa činu – na tělo ležící na lavičce a houpačky a prolézačky v pozadí. „Tohle. Mohl ji pohodit kdekoli. Mohl ji zakopat. Místo toho ji odvezl na dětské hřiště a položil ji na lavičku tak, aby vypadala, že spí. Viděl, jak si na tom hřišti děti hrají a jejich matky je pozorují. Je to šťastné, rodinné místo. Když byl malý, měl chodit na podobná šťastná, rodinná místa a možná to i chvíli dělal. Jeho matka měla sedět na takové lavičce, hlídat ho a – já nevím – tleskat, když sjel z klouzačky.“ Roarke vstal a vzal do rukou svou i její sklenku. Když se k ní připojil u nástěnky, víno jí podal. „Mluv dál.“ „Když nepočítám skutečnost, že oběť držel deset dní v poutech, nijak ji nemučil – alespoň ne fyzicky. Sice jí podával drogy, ale nenechával ji hladovět. Poskvrnil její tělo tetováním a piercingy, ale neznásilnil ji. Vytvořil si z ní matku. A když neodpovídala jeho ideálu nebo neuspokojovala jeho zvrácené potřeby, tak ji zabil. A to rychle, neprotahoval to. Použil ostrý nůž a čistý řez. Nezuřil, neprobodl ji, nerozřezal, nezmrzačil.“ „Rychlá, čistá smrt.“ „Jo. A pak ránu zašil. Mrkni se na tohle.“ Poklepala na fotografii z pitvy. „Morris si myslí, že použil čalounickou jehlu a nit. Čekám na potvrzení z laborky. Ale koukni, jak je to šití pečlivé a přesné. Je dokonalé. K tomu potřeboval čas a energii. Pak tělo umyl, oblékl, učesal, nalíčil a navoněl. Ránu zakryl stuhou a dal jí šperky. Nalakoval jí nehty.“ „Takhle si na matku pamatoval nebo se domníval, že takhle jí to slušelo nejvíc, nemyslíš?“ Dloubla ho prstem do hrudi. „Myslím. Tohle přesně si myslím. Ten vzkaz? Papír, pastelky? Je v něm vidět část hněvu. Není to úhledné písmo, ale dětský škrabopis.“ „Vidíš ho jako muže se dvěma tvářemi.“
99
j . d .
r o b b
•
v š i c h n i
t ě
o p u s t í
„Přesně tak. Je to magor. Jestli ho dostaneme, nejspíš skončí v ústavu pro mentálně zaostalé s vysokým stupněm zabezpečení. To mi žíly netrhá. Ale musí se dopustit nějaké chyby – to magoři udělají vždycky. Jenom nevím, jestli Hobeová má na takovou chybu čas. A nevím, jak ho najít, dokud tu chybu neudělá nebo dokud neidentifikujeme jeho matku.“ „Co když se Hobeové podaří hrát si na jeho matku, dokud tu chybu neudělá nebo dokud tu matku nenajdete?“ „To možné je. Musela by být zatraceně chytrá a duchapřítomná.“ Smyj ze sebe den, pomyslela si. Alespoň na chvilku přestaň myslet na práci. „Postarám se o nádobí. Ne, já to udělám,“ trvala na svém, když začal protestovat. „Alespoň si vyčistím hlavu. Chci ty svoje nápady probrat s Mirovou. Musím říct Peabodyové, aby se se mnou sešla v laborce, a poslat zprávu Harvo, že hned ráno potřebuju odpovědi na svoje otázky.“ „Znovu se ptám, jak ti můžu pomoct.“ „V tomhle případu nehrají finance žádnou roli.“ „To je škoda.“ „Ale musí mít k dispozici nějaký objekt. Znal to hřiště, takže bych řekla, že v okolí žije nebo pracuje nebo si pronajímá nemovitost. Často kolem hřiště prochází. Ten objekt musí být soukromý, aby v něm mohl skrývat dvě ženy.“ Obešla nástěnku. „Nemohly být celou dobu zdrogované nebo mít v ústech roubík. Jaký by to mělo smysl? Elderové dával jídlo. Musela být vzhůru, aby se najedla. Znal bary, ve kterých pracovaly, a alespoň jednou v nich byl, aby si je mohl vyhlédnout. Lower West, Tribeca, Chelsea, možná Malá Itálie. Možná. Je to rozsáhlá oblast. A určitě má vůz. Nemusí ho nutně vlastnit, může si ho jen půjčovat.“ „Takže bych měl začít hledat nějakou budovu – dům, skladiště, garáž –, kde může skrývat vězenkyně – a ony jeho vězenkyněmi skutečně jsou.“ „Objekt zřejmě vlastní nebo si ho pronajímá. Je sám a je to pravděpodobně muž. Možností je spousta, a co víc – možná
100
j . d .
r o b b
•
v š i c h n i
t ě
o p u s t í
objekt vlastní nebo si pronajímá pod jiným jménem. Ale někde začít musíme.“ „To ano.“ „Může to být i kancelářská budova nebo továrna, kterou vede a ve které má k dispozici soukromé prostory. Možností je spousta,“ zopakovala. „Dám se do toho.“ Postarala se o nádobí a získala tím čas vyčistit si hlavu a urovnat myšlenky. Pak si naprogramovala kávu a vrátila se na své velitelské centrále. Sepsala svoje úvahy a spolu s pár otázkami je poslala Mirové. Odeslala vzkazy Peabodyové a Harvo. Pak si na nástěnné obrazovce otevřela mapu a vyznačila všechna místa související s případem. Hřiště, byt a pracoviště Elderové. Byt a pracoviště Hobeové. Pachatel měl svůj rajón, napadlo ji znovu, a její vlastní rajón do něj spadal. Kdysi v něm žila a nyní v něm žili její přátelé. Pracovala v něm. Nebo, připustila, žil a pracoval mimo toto území a tahle místečka si pouze vyhlédl. Kousky a střípky, nic víc neměla. A tak je shromáždila a snažila se je poskládat tak, aby do sebe zapadly. Matka, pomyslela si opět. Všechno se točilo kolem ní. Matka byla klíčem k celému případu.
PŘEDTÍM
J
oe se o ni staral ve velkém, starém domě, který zdědil po prarodičích z otcovy strany, když zemřeli – a zemřeli spolu, stejně jako spolu žili celých šedesát osm let. Jeho rodiče to samozřejmě nesli nelibě, třebaže ten dům neměli v lásce. Také jim vadilo, že za jejich peníze vystudoval a pak se spokojil s prací na pohotovosti, místo aby si otevřel prestižnější
Ukázka elektronické knihy