oscilace času, člověk si může dopřát přestávky, ale nemůže se jich zcela zbavit. A potom další omyl, který Montaigne postupně rozpoznával: hledal svobodu tak, že se z velkého světa, z politiky, úřadu a obchodu stáhl do svého malého světa domu a rodiny, ale brzy si uvědomil, že jen zaměnil jedno pouto za druhé. Nepomohlo usadit se na vlastní půdě, kde se břečťan a plevel pnou kolem kmene a myšky starostí nahlodávají kořeny. Nepomohla věž, kterou si vybudoval a do níž nesměl nikdo vstoupit. Vyhlédne-li z oken, vidí, že na polích leží jinovatka, a pomyslí na zkažené víno. Když otevře knihy, zaslechne dole hádající se hlasy a ví, že vyjde-li z pokoje, uslyší stížnosti na sousedy a nevyhne se starostem správce. Není to opuštěnost anachóréty [poustevníka], neboť má majetek, a ten je jen pro toho, kdo z něj má potěšení. Montaigne na něm nelpí. „Amassing money is a complicated business of which I understand nothing.“ [Hromadit peníze je složitá věc, které vůbec nerozumím.] Ale majetek lpí na něm, bere mu svobodu. Montaigne vidí svou situaci jasně a ví, že z vyšší perspektivy jsou všechny tyhle mrzutosti jen malé starosti. Osobně by je od sebe rád odvrhl.
100
Stefan Zweig
„lt is easy for me to abandon the whole business.“ [Pro mě je snadné se toho všeho vzdát.] Ale dokud se tím zabývá, starostí se nezbaví. „But to attend to it without worry is hard.“ [Ale není snadné být u toho a neznepokojovat se.] Montaigne není v podstatě žádný Díogenés. Miluje svůj dům, miluje své bohatství a šlechtický titul a přiznává, že pro vnitřní pocit bezpečnosti s sebou vždy nosí malý trezor s uschovaným zlatem. Těší se ze svého postavení velkého pána. „Přiznávám, že je potěšení, když člověk může něco ovládat, byť to byla jen stodola, a všechno ho pod vlastní střechou poslouchá. Ale je to nudné potěšení, narušované celou řadou mrzutostí.“ Čte Platóna a musí se přitom dohadovat se služebnictvem, vést soudní spory se sousedy, každá malá oprava je starost. Moudrost přikazuje se o tyhle maličkosti nestarat. Ale – každý z nás to zakusil – dokud má člověk majetek, lpí na něm, nebo se na něm majetek zachytí tisíci malými drápky a pomůže jediné: získat si odstup, který všechno změní. Pouze vnější odstup napomůže získat ten vnitřní. „Jen co se vzdálím z domu, všechny tyhle myšlenky ze sebe setřesu. A když se v mém domě zřítí věž, starám se o to méně než teď, když spadne ze
MONTAIGNE
101
střechy šindel.“ Kdo se omezuje na malé místo, upadne do malých poměrů. Všechno je relativní. Montaigne stále znovu říká, že to, čemu říkáme starosti, nemá vlastní váhu, to my sami jim propůjčujeme význam nebo je snižujeme. Věci nemají vlastní váhu, nýbrž jen tu, kterou jim dáme my. Co je nám blízké, představuje pro nás větší starost než vše vzdálené, a do čím menších poměrů upadneme, tím malichernější věci nás stísňují a trápí. Všechny tyto důvody, které v něm v jeho osmačtyřicátém roce po dlouhé době odloučenosti opět probudí „humeur vagabonde“ [nestálou náladu] a přimějí ho, aby opustil dosavadní zvyklosti, pravidelnosti a jistoty a vrátil se do světa, vyslovuje Montaigne s nádhernou lidskou upřímností a jako vždy vyzdvihuje zřetelně právě to, co každý z nás cítí. Jiný a neméně důležitý důvod pro jeho útěk ze samoty musíme spíš vyčíst mezi řádky. Montaigne hledal vždy a všude svobodu a proměnlivost, i rodina je omezením a manželství jednotvárností, a mimoto máme pocit, zda by nebyl ve svém domáckém životě přece jen úplně šťastný. „Marriage has utility, justice, honour and constancy for its share – a dull but uniform pleasure.“ [Manželství
102
Stefan Zweig Ukázka elektronické knihy