Bohužel, argumenty tohoto typu slyšíme a čteme stále častěji. Jejich užívání v internetových diskusích popisuje aforismus nadneseně zvaný Godwinův zákon. Zní asi takto: „Pravděpodobnost, že se v internetových diskusích objeví přirovnání k Hitlerovi nebo fašistům, se s růstem délky diskuse blíží stu procentům.“ Většinou pak i anonymní diskuse brzy končí, neboť dál snad již nelze diskutovat. Je tady ale pořekadlo, které na rozdíl od toho výše uvedeného rozhodně není stupidní. Příběh o pasáčkovi, který z legrace každou chvíli volal „pomoc, vlk!“ A když pak jednou vlk opravdu přišel, nikdo mu už nevěřil. Shrňme to: Velká negativní slova snižují nutnost poctivé argumentace na minimum. Dá se za ně schovat, zaštítit se jimi. Tedy až do doby, než přijde vlk.
Co je vlastně ten populismus? V dnešní době by se zdálo, že odpověď je snadná. Je to nadávka. Popřípadě urážka. Budiž, pro začátek to přijměme, i když to vůbec není přesné. Kdo má ale oprávnění definovat, co je populistické, a co není? A jak populismus rozliším od nepopulismu? 99
Protože je to termín ryze politický a ideologický, podívejme se na praxi politiky. V devadesátých letech a možná i později (už si nepamatuji) se v parlamentu každoročně odehrával taneček, zda by si poslanci neměli odhlasovat snížení tehdy neuvěřitelně přebujelé imunity a dalších výhod. Léta k tomu nedošlo, neboť kterákoli strana to právě navrhla, byla těmi dalšími stranami obviněna z „laciného populismu“ a přihrávání si politických bodů. Aha, takže populismus je laciná ochota vzdát se neoprávněných výhod. Nebo snad ne? V praxi posledních asi deseti patnácti let se zase jakákoli vládnoucí strana dostává do bezvýchodné situace: pokud činí opatření, která lze (ať už po právu, nebo nikoli) interpretovat jako pro občany nepříznivá, je označena za bezohlednou a asociální. A pokud udělá něco, s čím jsou lidé spokojeni? Pak je populistická, lidem se lacině a účelově podbízející. Aha, tak populismus je, když nám nepřátelská strana učiní něco pro lidi příjemného. Anebo snad ne? Ano, slovo populismus je další ze slov, které bohužel natolik vyčpělo, že dnes již téměř nic neznamená. Anebo může znamenat cokoli, což je ve výsledku stejné. A tak nám jako útěcha zbývá jen zalistovat v etymologickém slovníku a zjistit, co to slovo v době, kdy něco znamenalo, znamenalo: slovo je odvozeno z latinského populus čili „národ“, „lid“. A označoval se jím politický přístup, kte100
rý oslovoval běžné občany ve chvílích, kdy začali mít pocit (obvykle oprávněný), že dosud vládnoucí skupiny, vrstvy, strany s nimi nepočítají a jejich problémů si nevšímají… Aha, ale… tak co je tedy doopravdy ten populismus?
V budoáru trucovati Věnovali jsme se kuloárům čili parlamentním chodbám, kde se mimo veřejnost a mimo oficiální scénu „dělá“ politika. Dalším místem vhodným pro intriky jsou budoáry. Slovo budoár nám dnes obvykle evokuje cosi pikantního. Nějakou galantní nezávaznou hru z doby tří mušketýrů a madame de Pompadour. Taková představa je i není oprávněná. Budoár je malý obytný pokojík nebo malá pracovna. Říkáme-li „malý pokojík“, představme si jej podle kritérií francouzské šlechty obývající zámky na Loiře. V rámci dnešního panelového bytu by šlo bezesporu o nadstandard. Takové pokojíky na šlechtických zámcích a v palácích původně nebývaly. V módě byly místnosti opravdu velké, oficiální a pompézní. Teprve v době rokoka se to změnilo. Lidé si tehdy začali mnohem více než oficialit cenit soukromí, pohodlí, diskrétnosti a intimity. A k tomu se hodil budoár. 101 Ukázka elektronické knihy