„Nacpali jste si břicha?“ zeptal se Deckin a vycenil zuby v úsměvu, načež následoval ještě hlasitější jásot. „Zvedlo vám pivo, které jsem vám naservíroval, náladu? Ulevilo se vašim srdcím?“ Další jásot, číše a korbely zvednuté do výše, halasné projevy vděku, které najednou utichly, protože Deckinova tvář potemněla a stáhla se do vzteklého šklebu. „Jste banda tupých zmrdů!“ Klouzal pohledem po rázem prázdných a nechápavých tvářích a ústa mu zkřivil odsuzující úšklebek. Všiml jsem si, že Shilvu Sahkenovou jako jedinou ta náhlá změna nálady nepřekvapila a že se honem sklonila ke svému korbelu, aby skryla úsměv. Občas jsem o ní Deckina slyšel mluvit, obvykle drsně, ale uctivě, a teď jsem pochopil, že jejich známost je mnohem hlubší a delší, než jsem si dříve myslel. Stejně jako já věděla, že ten Deckinův zuřivý výlev, který si všichni vyslechneme, je jenom divadlo, pečlivě připravené představení s velmi konkrétním cílem. „Dnes večer by bylo nesmírně snadné vás všechny zabít,“ vrčel Deckin. „Mohl jsem vám jednomu po druhém podříznout krky. Nasypat vám bolehlav do pití, kterým jste si otupili smysly, a vůbec nic byste nepoznali, naprostí blázni. Myslíte si, že jste na tomto místě v bezpečí?“ Rozpřáhl ruce a gestem obsáhl celé stupňové hlediště starodávných rozvalin. „Tohle je jenom hromada starých kamenů. Myslíte si, že vás hvozd chrání? Pletete se. Je naším vězením. Starý vévoda vyzkoušel zradu a doplatil na ni smrtí. Nový vévoda je králův poskok a můžete vsadit vlastní duši, že Tomas svému poskokovi co nevidět nařídí, aby se s námi konečně, jednou pro vždy vypořádal.“ Otočil se a mávl na Podkoního, aby vystoupil z davu. „Mnozí z vás tohoto muže znají,“ řekl a položil Podkonímu ruku na rameno. „A také víte, že nikdy nelže, i když spojil svůj osud s těmi, kdo žijí mimo tyranii zákona. Podkoní pravdivého jazyka jej nazývají. Pověz jim, Pravdivý jazyku, pověz jim o muži, kterého jsme zajali na Královské cestě, a o tom, co nám prozradil, než zemřel.“
98
Podkoní, o němž jsem nikdy neslyšel, že by mu kdokoliv říkal Pravdivý jazyk, si odkašlal a zvedl oči k publiku. Obvykle, když se mu naskytla příležitost oslovit více než jednočlenné obecenstvo, mluvil silným kazatelským hlasem a recitoval ze svatých knih tak dlouho, jak jste to byli schopni snášet. Teď mluvil mnohem tenčím hlasem. Všichni přítomní ho sice bez potíží slyšeli, ale každý, kdo ho znal, snadno poznal hlas lháře. „Voják, kterého jsme zajali, byl těžce raněný a brzy se měl odebrat ze světa,“ začal Podkoní. „Zoufale toužil po suplikantovi, jemuž by se doznal, a byl jsem to já, v čí přítomnosti ulevil své duši, protože poznal, že jsem věrný vyznavač učení Úmluvy mučedníků.“ Odmlčel se, jenom na vteřinu, ale já dobře viděl, jak se mu pohybuje ohryzek a bojuje s náhlou vyprahlostí úst. „Byl to kapitán cordwainské kompanie a leccos věděl o králových pokynech pro nového vévodu. Mluvil o tisícovce králových vojáků a stovce rytířů, které údajně chce odvelet z války s Pretendentem. ‚Spojí síly s vévodskými branci a společně vyčistí ten prokletý les z jednoho konce na druhý,‘ říkal. ‚Na každého chyceného lumpa čeká oprátka. Když bude třeba, vypálí hvozd na holou zem, aby našli i toho posledního. Do jara nezůstane v Shavinské marce naživu jediný zbojník. Tak to král rozkázal a tak se stane.‘“ Podkoní znovu polkl, ale na tváři mu zůstala tvrdá, odhodlaná maska pravdomluvného muže. „To jsem slyšel z úst umírajícího muže, jenž neměl důvod lhát.“ „A to není vše!“ dodal Deckin, a když směrem ke mně mávl rukou a naznačil mi, ať jdu blíž, neviditelná ruka mi sevřela žaludek. „Někteří z vás toho mladého rošťáka jistě znají.“ Zvedl jsem se, s nuceným rozpačitým úsměvem se postavil vedle něj a oni mě přivítali smíchem. „Říkají mu Liška ze Shavinského hvozdu. Má nejbystřejší oči a uši v celém vévodství, a přestože je to proslulý lhář…“ s těmi slovy mi jeho ruka přistála na rameni, spočinula na něm zlehka, ale současně vážila stejně tolik co Lorininy stříbrňáky, „… mně by nikdy nelhal, pokud by nechtěl přijít o ty svoje bystré oči.“ Další smích, ruka na rameni nepatrně zesílila stisk. „Pověz jim to, Alwyne.“
99
Neodkašlal jsem si. Nepolkl jsem. Místo toho jsem nasadil podmračený, neochotný výraz a zvedl jasné, poctivé oči k uchváceným, napjatým tvářím. „Je to pravda, všechno je to pravda,“ řekl jsem. „Nedávno mě poslali špehovat do Ambriside. Vojáci tam vykládali spoustu historek o odměně, kterou jim slíbili, o stříbrňáku za každou přinesenou hlavu zbojníka. Pár jich mluvilo o tom, jak si užijí se ženskými, které chytí, než jim useknou hlavu, a s mladými taky. Smáli se tomu.“ Lehký stisk Deckinových prstů mi naznačil, že už jsem toho navykládal dost, respektive že jsem tu lež možná až moc vyšperkoval. Sílící zlostné vrčení ze všech stran mi však prozradilo, že jsem zabrnkal na správnou strunu. „Tak vidíte, přátelé.“ Deckin pustil moje rameno, popošel o kus dál a zvedl obě ruce v gestu, které působilo velitelsky a zároveň prosebně. „Pochopte, že jsem vás sem nesvolal, abychom naplánovali nějakou velkou loupež, která by nám naplnila pokladnice. Svolal jsem vás sem, abychom naplánovali holé přežití.“ Chvíli kolem sebe nechal vířit souhlasné mručení, načež znovu promluvil, ostřeji a naléhavěji. „Tyhle lesy jsou naše. Podle jakéhokoliv přirozeného práva či spravedlnosti, tenhle hvozd patří nám, vydobyli jsme si ho krví. A teď nám ho nějaký přivandrovalý vévoda bez rodiny, nějaký královský řiťolezec, který nikdy nepozvedl meč na obranu vlastního domu a rodiny, chce vzít. Já ho hodlám zastavit. Hodlám skoncovat s tím nekonečným plahočením a mrznutím na útěku před nějakými ubožáky. Hodlám se vzepřít králi, tomu Tomasovi Dobrému, který by spíš zasloužil, aby se mu říkalo Tomas Chmaták, tomu lháři, tomu zloději všeho, jenž uvrhl tuto zemi do krve a chudoby, a přesto požaduje věrnost od těch, které ožebračil. Chce, aby padaly hlavy, tak mu je dáme. Dáme mu jich stovku. Tisícovku, když to bude třeba. Tolik, kolik bude třeba, aby pochopil, že tenhle hvozd není jeho a nikdy nebude. A začneme s tím řiťolezcem, kterého na nás poštval. Kdo jde se mnou?“
100 Ukázka elektronické knihy