třídenního rodinného setkání, které si Abraham dopřál cestou z Československa zpátky do Sovětského svazu. Paradoxně je mezi nimi uvedeno i jeho jméno. Za oběť holokaustu svého ztraceného bratra, ženatého inženýra, jenž před válkou žil v Moskvě, 1. července 1956 prohlásil jeho bratr Izák (Ytzkhak), který v dotazníku k Abrahamovu výslechovému protokolu z 26. listopadu 1937 figuruje mezi žijícími rodinnými příslušníky pod německým jménem Isidor. Však také on nechal Abrahama do svědeckého listu zapsat se všemi zmíněnými podrobnostmi i rokem narození pod německým jménem Adolf, které Abraham v Sovětském svazu používal jako jméno po otci – Abram Adolfovič Frišer. Zatímco jeho otec se ve skutečnosti jmenoval Šlomo a byl nejspíš z toho „světa stínů, přišláplého světa skrčených lidí s dlouhými pejzy“, jak píše Jiří Weil, a byl už pravděpodobně po smrti, když Abrahama zatýkali. Jako oběti holokaustu nechal Izák toho prvního červencového dne zapsat i další členy rodiny – matku Rivku (Reginu) Frischerovou, rozenou Schnitzerovou, sestru Ernu Bronerovou i s jejím manželem Pinchasem a dvěma dcerami. Ti všichni zemřeli v Osvětimi, kde dlouho předtím rodina Frischerových bydlela. Však také Hella po válce vzpomínala, že to slovo je pro ni jako nehojící se rána, že znala to místo v dobách, kdy ještě nebylo symbolem 20. století. A přece s určitostí o smrti manželových blízkých příbuzných nic nevěděla. Ve své próze jen nejistě psala: „Osvětim! Rodiště tvého manžela. Žije tam jeho rodina… Ne, už nežije… A co on? On žije?“ Válku z rodiny Frischerových přežil Abrahamův bratr a nejspíš také jeho druhá sestra. Jmenovala se Cilka, byla vdaná, v roce Abrahamova zatčení jí bylo čtyřicet devět let a žila tenkrát v Polsku. Tak to stojí v jeho dotazníku k výslechovému protokolu z 26. listopadu 1937. 98
Sám protokol z toho dne ve spisu chybí. Ne snad proto, že by se výslech nekonal. To ne. Z protokolu uzavřeného soudního zasedání Vojenského kolegia nejvyššího soudu SSSR z 16. listopadu 1937 vím, že svou tehdejší, zjevně silou vynucenou výpověď Abraham popřel. A částečně popřel i tu, kterou si pořád ještě čte užaslá Hella. Ale už je téměř na konci. Otázka: S kým z představitelů polské rozvědky jste se během cesty do zahraničí a zpět v roce 1935 setkal? Odpověď: S nikým. Otázka: Vyšetřování opakovaně požaduje, abyste o své špionské práci vypovídal pravdivě. Odpověď: Ještě jednou opakuju, že žádnou špionskou práci jsem nevykonával a svou vinu v této věci odmítám. Vinu přiznávám jen ve věci kontrarevoluční trockistické činnosti, o níž jsem také vypověděl. Tím polovičním doznáním Abrahamova výpověď končí. Už jen podpis, že všechno jsou to jeho slova, že všemu dobře rozumí. A chybět nesmí ani podpis vyšetřovatele. Ne, s tím Hella souhlasit nemůže. Tak to přece nebylo! Ani se nestačí ohradit a vyšetřovatel jí důrazně připomíná, že posledně místopřísežně prohlásila, že pokud ji s výpovědí jejího manžela seznámí, souhlasit bude. Se vším! Že už tehdy souhlasila. Takže?! Bylo všechno skutečně tak, jak váš manžel vypověděl? Potvrzujete to? Hella ovšem potvrdí jen to, že posledně, 13. prosince 1937, skutečně – jak bláhově! – slíbila, že bude se vším souhlasit, pokud manželovu výpověď na vlastní oči uvidí. Ale její obsah, ten potvrdit nemůže. Tak to přece nebylo! A tak jí vyšetřovatel znovu předčítá vybrané pasáže z manželova protokolu, ty zatržené – výčet jmen účastníků trockistické skupiny, která se měla scházet 99
v jejich bytě, a na závěr: „Potvrzujete tuto výpověď svého manžela Abrahama Frischera?“ Ta věta se v drobných obměnách bude opakovat po každé nové otázce, bude znít jako neodbytný refrén. Hella však znovu potvrdí jen část – to, že uvedení lidé k nim domů skutečně chodili, spojení „trockistická skupina“ se záměrně vyhne. Vyšetřovatel čte tedy dál – o tom, že Hella se svým manželem ta trockistická setkání organizovala, že Saša Leonťjev je vedl, a na závěr: „Potvrzujete tuto výpověď?“ Avšak závazná otázka zůstane tentokrát bez odpovědi. Přesněji – zůstane bez odpovědi pro mě, která si čtu opis Hellina výslechu zapsaného perem na čtverečkovaném papíře formátu A4. Odpověď ve skutečnosti v té poloprázdné studené místnosti zaznít musela. Jenže papír je v místě, kde měla následovat, utržen – chybí přibližně tři centimetry spodního okraje. Výslech pokračuje na opačné straně, ale už novým vyšetřovatelovým požadavkem potvrdit výpověď Abrahama Frischera – konkrétně pasáž, která se týká obsahu diskusí a toho, že jako jediná jejich trockistickému duchu odporovala jistá studentka Šicmanová. Potvrzujete? Ale Hella se brání: „Žádných diskusí jsem se neúčastnila, jelikož jsem neuměla rusky. Diskutovala jsem pouze se svými německými přáteli.“ Znovu padnou mnohokrát zmiňovaná jména Anton Reisinger, Gerti Schindelová, Lotte Binderová, Fridrich Kenig. A vyšetřovatel se jich okamžitě chytí – tou nenechavou rukou, která kreslí kudrlinky, která bije. Otázka: Váš manžel Abraham Frischer vypověděl, že Reisinger, Schindelová a Binderová byli trockisté. To přece znamená, že jste se účastnila trockistických diskusí, ne? Odpověď: Jako trockisty je neznám. 100
Ukázka elektronické knihy