přece jen váhavě, vyprávěla, jak jsem si o Štědrém večeru nějak otevřel domovní dveře, vzal si dokonce i kabátek a zmizel pryč do zimní krajiny, za hustého sněžení, nahoru, zpátky k nám. Vůbec ničeho jsme si při tom handrkování nevšimli, vyprávěla, a že prý už vůbec neví, o co tehdy přesně šlo, že přes slzy neviděla, ale v jednu chvíli si všichni tři uvědomili, že tu nejsem, že zvenku táhne a venkovní dveře jsou otevřený: to nám zatrnulo, šli jsme jak blbci vytřeštěný sněhem, stopy tvejch bačkůrek vedly domů až nahoru k paneláku, našli jsme tě u dveří, v suterénu, u dveří, vyprávěla moje máti. Takhle jsme vzpomínali při svíčkách a kaprovi v aspiku, dědkovi venku hořela svíce v obří zavařovačce, moje máti se strašně pomalu ďoubala v jídle, jen tak uzobávala, opakovala, že si toho kapra šetří, pořád do toho něco nejistě a škobrtavě vyprávěla, až babička vytrčila ukazováček a řekla prosimtě jez už a nenimrej se v tom!
* K nějakým z takových Vánoc babička pořídila elektrickej zubní kartáček, po Štědrém večeru, když strýc ujel do Stráže k sobě a když jsem doprovodil máti do nahoru do garsonky, podala mi babička modrej nástavec a řekla: na! tady máš! je to pravej Braun. Sama se hned vrhla do čištění zubů se žlutým nástavcem, aby ten strojek vyzkoušela. Začalo to mocně vrčet, tváře se jí rozechvěly, až se jí rysy rozmazaly, zapomněla přitom zavřít pusu, takže pasta jí tekla všude, po bradě, po rukou, až po předloktí, ale čistila dál vehementně, zaujatá tím, co je to za šikovnou mašinku. Říkal jsem jí: babičko, musíš přeci zavřít pusu, když si takhle kartáčkuješ zuby, vždyť ti pasta teče až za rukávy! Ale ona tu pusu jen tak trochu přivřela, a vůbec to nepomohlo, čistila a čistila, pasta byla všude a babička drnčela dál. Po tom hlučném čistění už poněkolikáté připomněla, že má stále kompletní chrup, tedy až na jeden zub, totiž na stoličku, kterou jí v padesátejch letech vyrval nějakej opilej zubař, a prej to byl úplně zdravej zub, že ten nemocnej zub byl hned vedle a do něj si pak babička nechala od jinýho zubaře udělat zlatou inlej. Vyprávěla mi to, když jsem si zkusmo čistil tím elektrickým kartáčkem zuby já, vrčelo mi to celou hlavou, mozek se mi klepal a babičku jsem slyšel jen napůl. Pavel Novotný (1976) básník, germanista a překladatel; více na www.pavelnovotny.net. Loni obdržel Drážďanskou cenu lyriky. – Připravovaná próza Babička, z níž přinášíme úryvek, volně navazuje na cykly Zápisky z garsonky (2020), Dědek (2020) a Procedura (2022, vše Trigon); ukázky otiskly Souvislosti 3–4/2018 a 1/2022. V předchozích cyklech se postava babičky vyskytovala spíše v pozadí, nyní je naopak postavou ústřední. Poslední část pentalogie, pracovně nazvaná Mistr, se věnuje otci a textovou podobu doplní auditivní kompozice.
96
|
Nova et vetera
Vít Ondráček „Hořely ochotně kunštátské lesy“ (Výbor z Deníku 2017–2022)
9. září 2019, pondělí Venku prudký liják vzešel z bouře, která střílela nad Kunštátem. V pět míříme do Letovic a Ústí nad Orlicí. Přes Mezilesí do Bystřice Klodské. V hustém lijáku bloudíme městem. Zmokla nám mapa – i v ní prší – zatímco se rozpadá. Lijavec přibíjí chodníky stříbrnými hřeby, jak by třistatřiatřicet stříbrných stříkaček nasazeno bylo. Bagry všude kol znehybněly, náměstí rozvrtané a zpola osazené mohutné blyštivé schodiště dává tušit směr všeho toho šperkování. Do města už neteče, má vyměněné střechy, je shora červené. Na chodce dívá se slepě přitroublým zrakem plastových oken: všechna jsou plastová, ne pouze některá. V informacích nedali ti žádnou relevantní, vtiskli ti však mapu, a ta teď protéká mezi prsty. Přece však nakonec čekáme autobus a na zastávce je 10 cm vody v jezírku plovoucí dlažby. Jsme ve voze, teď nastartoval, cinkání drobných, poslední passant. Neradostné obrazy střídají se venku. SMARTFONY KUPUJ TANIEJ. Podívej, ten zámek, z něj dnes ratejna. Opilci zmizli, stojí tu jen jejich láhve a změť odpadků. Vše milosrdně halí fáče a cupaniny mlh a par, jak je vydechuje úlevně osvěžená zeleň. V ní klečí muž z auta vystoupivší. Fotoaparátem s velikým objektivem snaží se zachytit poletující, vstávající prchavé špuky rozhlodávající obzor horstva. V žudrech a zastávkách posedávají chlapi, retka na rtech, s příchozím se zdraví stiskem pravice. Klábosí, plivají do kaluží. Socha KOLONIZÁTORA bronzovou rukou rozsévá v pradávném gestu polské zrno do německých brázd, které ostatně Čechům kdysi patřívaly. To město, z něhož vyjíždíme, zakládal Jan Lucemburský a angažoval se tu i jeho syn Karel. Peníze EU se projevují všude. Když vystoupíme v Mezihoří u vodopádu, vozovka je zúžená a stojí tu těžké stroje, dinosauři s hlavami v blátě. Nová dlažba. Obrovské balíky žulových kostek. Vodopád NASVĚTLEN ze všech stran, nový chodník vede k němu za korytem. Veliké obrazovky z neznámého důvodu promítají klipovitě přímý přenos padajících vod, s mírným zpožděním. K čemu je to dobré? Často něco nového, zřídka něco dobrého. Samotná Příroda nepostačí už ke kochání Čecháčka, Moraváka, Poláka, Slovana. Evropana. Přesto a navzdory řítí se vodopád do propasti s elementární silou živlu, nasílen několikadenními dešti, tříští se jako před tisíciletími, kdy nezvyšoval bonitu místa a cenu nápojů a jídel v restauracích. Vít Ondráček
| 97
Odmykáš pokoj s číslem 161. To je náš útulek v hotelu Gigant, jehož gigantičnost zaručuje staré časy: opravy a vylepšení by znamenaly ohromnou investici. Kdysi tu léčil své pacienty doktor Jenisch. Ve třicátých letech 20. století tu byl nejmodernější rentgen, stejný byl jen ve Švýcarech (Davos), a tuším ve Vídni. Kocouři rezatí nás uvítali jako loni, s balkonu hážeme jim polskou šunku. Plátky zaplachtí a spravedlivě rozděleny přistanou přímo před šelmami, které na ně jen položí packu. Nakoupili jsme potřebné, odložili batohy a stoupáme lesem k Marii Sněžné. Těší nás obří stromy a bloky skal zpříčené v porostu. Fotíme dřevokazné houby fosforeskující na černých pahýlech. Fotíme obrazy vulvárních vchodů v kůži buků, lesknoucí se nedávným deštěm. Nahoře nikdo, hospoda zavřena, výhled na masiv Orlických hor rozhrnul těžké opony a prohloubil se. Od Sněžníku vlečou mohutná mračna šedý řasnatý závěs. Je po sezóně. Je tu mrtvo. Je nevlídno pro turistu s holema s černými brejlemi na nose. Nikde nikdo, jen černá brána arboreta se před námi neslyšně pootevře. Jdeme cestou ještě námi nevyzkoušenou. Na rozštíplém pni senzační stupňovité houby fosforeskující co žhavé uhlí ze zdejších dávných milířů. Přímo si říkají o vstup do pláten stél svým naštosováním. Oběd na terase hotelu Sarenka – Srnka. Ty máš kuře s makaróny, já kuřátka s makaróny. Kapky padají z větví buků, vodotrysk přede, kouříme do prostoru vzdušných lázní první cigaretu, pak druhou. Na pokoji si odpočineme. Kam teď? K vodopádu. Prosklená restaurace se pomalu plní, sedíme venku sami v tom rozsvíceném akváriu, před sebou sledujeme hosty a odhadujeme jejich profese a vlastnosti. Všichni muži krom vrchního jsou holohlaví, mladí i staří. To mají z počítačů. Někdo dohání deficit bradkou a stále se za ni tahá, aby ji prodloužil. Žluté světlo ozařuje poletující ruce, technohudba slabě proniká až k nám. Hejsek se předvádí před afektovanou fámfatal. Je zima, vracíme se do hotelu. Disputace u láhve vína do půlnoci, šláftruňk z plácačky a spát.
10. září 2019, úterý Gigant. Dveře tu řvou jako zívající lvi, starodávné zdobené kliky otvírají se do 19. století. Ve 40tých letech tu pobývali němečtí váleční invalidé. Sláva Hanse Franka vzala ovšem rychlý konec v tomto „generálním gouvernementu“. Ustal déšť, je tam ve výšinách či na výsostech nebeských MODRO! Sláva azuru, Janičko. Nad zářezem údolí přelétají rychlé mraky, rychlejší svých stínů na pažitu. Po snídani v devět vzhůru na Sněžník. Krásné houby kol cesty, cesty nekonečné a v mlhách mizící. Schronisko plné pokřikujících dětí, dáme si jen pivo a čokoládovou oplatku. Na vrchol se sotva vydrápu. Vidět není dnes nic. V půl třetí jsme zpět. Proti loňsku je má kondice tristní, inu šedesát. V Srnce na terase
98
|
Nova et vetera Ukázka elektronické knihy