Natalie Andersonová
a ona jemu také. „Starala jsem se o ni. Nechala jsem studia, ztratila kontakt s přáteli. Ale nějaké to tvoření mi zůstalo – milovala jsem hudbu, kreslení, pekla jsem… takové ty hlouposti.“ „To nejsou hlouposti.“ Vděčně se na něj usmála. „Dělaly jsme to spolu.“ „Kde byl tvůj otec? A bratr?“ podivil se Felipe. „Byli –“ „Můj bratr Caleb byl na univerzitě. Je o pár let starší. A otec pracoval. Nebyl tam.“ Elsie se zamračila. „Podváděl ji. Prý to byl jen úlet. Prý byl ve stresu. Myslela jsem si… byl osamělý a máma byla nemocná tak dlouho. Ale nebylo to jen jednou. Už to dělal dřív, ale já byla moc malá na to, abych to chápala. Máma mě před tím chránila. Myslela jsem si, že je všechno v pořádku. Ale on ji podvedl ve všem.“ Felipe jen tiše naslouchal. „Mámina nemoc se zhoršovala. Objevila se nová léčba, ale byla hrozně drahá. Bratr založil crowfundigovou stránku. Něco jsem prodala, abychom získali nějaké peníze. A něco málo jsme vybrali. Ale jednoho dne ke konci…“ Elsie zavřela oči. „Napsala jsem mámě písničku. Byla jen pro ni. Byla tak křehká a já nevěděla…“ Felipe strnul. „Elsie?“ „Nevěděla jsem, že mě Caleb tajně nahrál, když jsem jí ji poprvé hrála,“ zašeptala. „Nahrál ji na tu stránku – aby přilákal víc dárců. Lidi zaujala a poslali spoustu peněz. Hodně rychle. Daleko víc, než jsme potřebovali…“ Pro mámu to přišlo příliš pozdě. Elsii bolelo už jen na to pomyslet. „Táta a Caleb řekli, že založí nadaci, aby vybrali peníze pro další trpící. Věřila jsem jim – Caleb studoval účetnictví, víš? Ale příště přijel v drahém novém autě. Táta měl nové hodinky… a máma umřela.“ „Ach, Elsie.“ Felipe ji objal pevněji. „Nakonec jsem si dala dvě a dvě dohromady. Šla jsem na policii a svědčila proti nim. Obvinili je z podvodu a šli do vězení. Caleb už je venku, ale u táty se ukázalo, že zpronevěřoval peníze i v práci, takže je ještě zavřený.“ 98
Zpátky v paláci
„A ty jsi přišla nejen o mámu, ale i svou hudbu.“ „Dlouho jsem nedokázala hrát. Jenom…“ „Tady.“ Ano, tady v Silvabonu. Slunce svítilo a ona seděla vzadu v kavárně, když měla přestávku a dívala se na safírově modrou vodu. Konečně začínala roztávat a v hlavě se jí začínaly objevovat střípky melodií. A pak se objevila Amalia a také hudbu potřebovala. „Tu písničku už vůbec hrát nemůžu,“ zašeptala Elsie. Ukradli jí ji. Zpeněžili ten cenný okamžik, kdy byla s mámou, využili ji, aby okradli lidi o peníze. Počáteční chvála a obdiv se po zveřejnění případu změnily ve veřejné odsouzení. Jenže ta písnička nikdy zveřejněná být neměla, a o to víc bolely poznámky o „falešně sladké“ melodii. O melodii vykalkulované tak, aby lidi vzala za srdce a otevřela jejich peněženky. „Nevěděla jsem, že to nahrál.“ Elsie zuřivě zamrkala. „Zneužil tvou důvěru,“ přikývl Felipe chápavě. Bylo to tak ponižující. „Ukradli ti tu chvíli. Je mi to moc líto.“ Elsie si setřela slzu. „Nedívej se na to video, prosím.“ „Nebudu.“ „Slibuješ?“ „Slibuju.“ V tom videu o ní hnusně mluvili i lidé, o nichž si myslela, že jsou její přátelé. Že ji podpoří. A ona už lidem prostě nevěřila. „Ukázalo se, že lidé nevěří, že jsem o tom nevěděla. A otec zuřil, když zjistil, že jsem šla na policii. Snažil se mi tu mandolínu zničit. Proto je to pouzdro potlučené. Nevěděl, že jsem ji předtím náhodou vyndala. Jen proto přežila.“ Snažil se jí zničit to jediné, co jí po mámě zbylo. „Nikdy jsme neměli moc peněz a najednou nám je lidi dávali po hrstech. Táta byl tak nenasytný. Myslel si, že je to cesta, jak jich vyždímat bez práce ještě víc. Lhaním.“ „A tobě lhal taky.“ Ano. Pošpinil všechno, co jí bylo drahé. „Bylo jedno, že jsem byla upřímná, stejně mě všichni odsoudili. 99
Natalie Andersonová
Někdy mám dojem, že by bývalo bylo jednodušší prostě mlčet.“ „Udělat správnou věc chce kuráž.“ „A co je ta správná věc? Stálo to za ten humbuk? Nic se nezměnilo. Ti lidé své peníze zpátky nedostali.“ „Ale viděli, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. To je potřeba. Je potřeba vědět, že jsou na světě dobří lidé.“ Felipe se na ni díval vážným pohledem. „Ale ty se budeš vždycky bát, jak budou reagovat, když to zjistí, viď?“ „Nikdo nestojí o posměch,“ pokrčila rameny Elsie. „Nikdo neuvěří, že jsem o tom nevěděla. Byla jsem tak pitomá.“ „To není pravda. Ty nejsi zodpovědná za to, co udělali.“ „Rodina má držet pohromadě. Zavrhli mě. Rodina mého otce mi nikdy neodpustí, co jsem udělala.“ „Není co odpouštět, Elsie. Udělala jsi, cos měla. Neměla bys platit za jejich chyby.“ Ale tak to bylo. „Máma byla jedináček, takže z její strany nikoho nemám. A přátelé o mně pochybují. Nikam nepatřím.“ „Takže teď jsi sama a nikomu nevěříš.“ Felipe ji pohladil po vlasech. „Já tě nezklamu. Podržím tě.“ „Na to už není čas.“ Pokusila se usmát, ale nešlo to. Felipe ji pevně objal. „Není nic špatného chtít se někoho dotýkat. Zasloužila by sis o tolik víc,“ povzdechl si. „Bojím se, že chci příliš,“ zašeptala Elsie zhrublým hlasem. „Bojím se, že budu jako oni. Chamtivá a nenasytná.“ „Nebudeš. Máš strach, že ti to někdo vezme, viď?“ Felipe se rozechvěle nadechl. „Najdeš bezpečí, které hledáš, Elsie. Nejsi jako oni. Jsi čestná. Nikdy bys nikoho nepodvedla. Musíš si odpustit. Měla bys mít práci a domov a rodinu – cokoli chceš, s kýmkoli to chceš. Měla bys to všechno mít.“ Ale ne s ním. S někým jiným, někdy jindy, někde jinde. Strašné pomyšlení. 100 Ukázka elektronické knihy