zastřelit a zahrabat na zahradě. Zvládnout to by ale bylo poněkud složité, zvlášť v tak omezeném čase. Znovu se ozval zvonek. Nino křikl: „Otevři!“ Sylvie otevřela. Simon nebyl nijak naštvaný ani rozmrzelý, v jeho úsměvu byl lehce pobavený výraz. „Nepřicházím nevhod?“ Podařilo se jí ze sebe vysoukat: „Nemůžete tu zůstat… Prosím… Můj manžel není…“ Ale Nino už byl tady, stál za ní a zvolal: „Á, instalatér! Žena mi neřekla, že přijdete, ale já jsem stoprocentně pro, musíme ty práce rozjet. Půjdeme se podívat nahoru?“ Jak vůbec mohlo Nina něco takového napadnout – vidět v Simonu Delpareilovi instalatéra? Sylvie se nakladateli zadívala do očí s pokornou žádostí, aby nic neříkal, následoval jejího manžela a dělal jakoby nic, a do svého pohledu dala tak prosebný a tragický výraz, jakého jen byla schopna. Simon neřekl ani slovo a vydal se po schodech za Ninem. Měla by jít nahoru s nimi a účastnit se toho fiaska? Její nohy to odmítly. Zůstaly na schodech jako přibité. Zaslechla Nina, jak mluví o potrubí, sušáku na ručníky, nejlepších vodovodních bateriích a vychloubá se vší tou prací (vesměs imaginární), kterou už udělal. Simonův hlas nedoléhal až k ní. Buď mlčel, anebo Nina tichým hlasem obeznamoval s tím, že jeho žena napsala erotický román, který si vydobyl jistý úspěch, a to vše za zády svého nejbližšího člověka: manžela. Zvědavost byla silnější než cokoli jiného. Sylvie vyšla nahoru a pootevřela dveře koupelny. Simon tam stál s rukama v kapsách a prohlížel si popraskané zdi. Pár kapek už potřísnilo jeho krásné boty. Nino záležitost uzavřel: „Tak jo, počkáme na vaši nabídku a pak vám dáme vědět, ale nemělo by to trvat moc dlouho.“ Žádná reakce nezazněla, Nino to tedy považoval za souhlas. Zazvonil mu mobil. „Jé, to je Jim, zlato. Já mu to vezmu, už mi měl volat včera. Je na WhatsAppu. Dej tady pánovi svůj mail.“ A tak se ocitla tváří v tvář Simonu Delpareilovi, tomu nesmírně žádoucímu muži, ve svém vlastním domě ještě v pyžamu, v rozpadající se koupelně, v prachu, mezi kapajícími trubkami. Její mysl to sotva stačila zpracovat. Proč není Charlotte? Ta by měla pro strach uděláno. Ta by se neklepala, nerozpakovala, rovnou by ho políbila na rty, jen aby ho umlčela. „Paní Verbaldiová, co má tahle komedie znamenat?“ 98
„Ale… to jen… Dáte si kafe?“ Sešli dolů do kuchyně. Nino, který právě hlasitě rozmlouval svou lámanou angličtinou, je nemohl slyšet, Sylvie ale stejně raději šeptala. „Co tu vlastně děláte?“ „Neodpovídáte mému otci, paní Verbaldiová, je z toho celý pryč. Vyhrála jste Velkou cenu čtenářek, kterou pořádá časopis Grácie. Novináři potřebují vaši fotografii, chtějí dělat rozhovory, shánějí o vás informace. Otec dostává desítky žádostí, ve svém věku to nemůže mít všechno na krku sám, to by byl nerozum. Takže já vám upřímně radím, abyste vyšla z anonymity.“ „Ale… co že je to za cenu?“ „Taková cena dělá výbornou reklamu.“ Sylvie se svalila na židli. „No dobrá, ale co mám tedy dělat?“ „Odhalit svou identitu a uvést svého manžela do obrazu, právě to je teď třeba udělat.“ Napila se studeného kafe z hrnku, který se povaloval na stole. „Abych pravdu řekla, teď na to není vhodná chvíle, mého manžela za dva měsíce čeká proces… ne, kdepak, teď ne.“ Uvědomila si, jak tu sedí vedle Simona ve svých flitrovaných papučích s bambulkami (které dostala o posledních Vánocích od Maxe) a v tričku s nápisem „Nejsem ranní ptáče!“, zatímco Nino vykřikuje do mobilu: „You are right! Seriously right, a good reaction you have…“ Horší už to být nemohlo. „Tak já už půjdu, paní Verbaldiová.“ „Ano… jistě, já vás doprovodím.“ Simon zamířil rovnou ke dveřím. Nino ještě houkl: „Čekáme tu nabídku!“ Ale Simon byl už pryč. Sylvie odhodila své papuče do koše. Ne, nosit něco takového už nepůjde. Kdo by ji potom mohl brát vážně? Simon nelhal. Bylo to tu, na internetu, černé na bílém. Opravdu vyhrála – tedy Alicia Clarks vyhrála. Byly tu i fotografie všech členů poroty, jeden chlápek v obleku držel v ruce výtisk Modré růže. Co je to v té porotě za lidi? Že by Armandovi známí? „Zlato, mně se ten instalatér nezdá. Jistě, slibuju, že ty práce uděláme, ale ne s ním. Nepřišel s jediným návrhem, neřekl žádný názor… Rovnou ti říkám, že tenhle člověk z nás vytáhne pět táců a za rok budeme zase tam, kde jsme, nebo nám nacpe stříbrný kohoutky, protože 99
tyhle typy, co vypadají jako slušňáci, jsou leda šmejdi… Takže práce ano, ale ne s kdovíkým. Kdo ti tohohle poradil?“ Sylvie si odhrnula vlasy, přimhouřila oči a předstírala usilovné pátrání v paměti. „No to já už nevím, myslím, že jsem viděla nějakou reklamu na internetu.“ „Sylvie, copak nevíš, že reklamy na internetu jsou ty nejhorší? Takhle ne, zeptám se Plyšouna, ten mi dá tip na člověka, co nás nevyšplouchne.“ „Dobře, Nino, máš pravdu.“ Vrátila se do koupelny. Byly tam ještě stopy Simonových bot, ano, dvě krásné šlápoty na zemi. Bosýma nohama si na ně stoupla. Mohla ještě cítit, jak v téhle místnosti dýchal. Za celou dobu ani jednou neztratil klidnou hlavu, nevyprskl smíchy, nepronesl jediné nepatřičné slovo. Zůstal Simonem, i ve své roli instalatéra dál důstojný a neoblomný. Takový člověk nemůže nosit trenýrky s přihlouplými nápisy ani legrační pyžama, to je člověk jinačího ražení, aristokratický typ. Sylvie pocítila nával láskyplných citů ke své hrdince. To díky Charlotte se k ní Simon vypravil, přišel do jejího domu, i když jejich setkání trvalo jen pár minut. ** Poslední den na nemocenské zajela Sylvie za Delpareilem (vymyslela si návštěvu u vyhlášeného chiropraktika v Bordeaux). Když přišla na recepci, neměla ani čas říct své jméno, Armand už byl u ní a tiskl ji v náruči. Oči měl plné slz. Zajíkal se. „Vyhráli jsme, Sylvie, svět teď patří nám!“ Sylvie, která nevěděla, co na to odpovědět, vystačila s nezávadnou větou: „Ano, ta cena, to je dobré.“ Armand její umírněnost nedokázal vystát: „Cože, dobré? Chcete říct naprosto úžasné! Prodeje vyletí nahoru, všichni se teď budou zajímat o Alicii. Pojďme do mé kanceláře.“ Vystříhal si všechny články pojednávající o ceně magazínu Grácie a měl je rozprostřené po stole. Zvonil mu telefon, do toho mu začal vibrovat mobil a vibroval bez ustání dál. Jen se pousmál, jako by chtěl říct: „To se hezky pobavíme.“ Sylvii udivilo, že na telefony nereaguje. „Copak jste se zbláznila?“ 100 Ukázka elektronické knihy