Millie Adamsová
jak byla opřena o jeho teplé tvrdé tělo. Pokud ji vzrušuje pomyšlení na situaci, ve které mohla zemřít, je to s ní opravdu velmi zlé. Vyklouzla z postele a odcupitala do obytné zóny. Stál tam a ruce měl založené na prsou. Měl na sobě černý svetr a černé kalhoty a vypadalo to, že se mu stěží vejdou svaly do oblečení. Ale nemohla si nevšimnout, že to bylo oblečení, které se znepokojujícím způsobem podobalo tomu, které denně nosívala ona. To, které jí zakázal. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale jeho zakazující výraz ji zastavil. „Co je?“ „Dorazily testy otcovství. Jsem otcem.“ „No, to už jsem věděla, Gunnare. Myslím, že ty taky.“ Neřekl nic. „Ale ty jsi mi řekl, že láska je pro tebe těžká a já jen nechápu…“ Odkašlala si. „Proč mne tak úporně chceš. A to dítě.“ Chvíli nic neříkal. Jeho oči byly tak chladné, že ve srovnání s nimi vypadal sníh venku skoro jako by začínal tát s příchodem léta. „Víš, že jsem odešel žít se svým otcem, když mi bylo dvanáct?“ Zavrtěla hlavou. „To jsem nevěděla. Vydedukovala jsem…“ „Jasně, že sis vydedukovala, že jsem s ním byl vždycky. Ale ne. Do dvanácti mne vychovávali rodiče mé matky. Víš, když jsem byl starší a už jsem nebyl malý kluk, myslel jsem si, že chci jít žít se svým otcem. Psal mi. Čas od času. A já si ho idealizoval. Díval jsem se na jeho fotky na internetu. Myslel jsem si, že je skvělý. Přesně takový muž, jakým jsem chtěl být, až vyrostu. Nade všechno na světě jsem ho chtěl potkat. Chtěl jsem s ním žít. A když mi bylo dvanáct, tak se mi to přání splnilo.“ „Gunnare…“ „Pořád si pamatuju to nadšení. Přiletěl v helikoptéře. Měl na sobě oblek. Vypadal přesně jako na fotkách. A já věděl… Věděl jsem, že je to tak správně. Vzal mne 98
Můj nepřítel viking
do svého domu v Londýně. Nikdy jsem ve městě nebyl. Bylo to… neuvěřitelné. Zjistit, že není takový, jak jsem si ho vysnil, mi netrvalo dlouho. Kolem byly ženy. Vždycky doma. V různých fázích vysvlečení. Byly… Platil jim, aby tam byly. Nebo je možná zmanipuloval. Později jsem zjistil, že měl blízko k muži, který měl neslavnou pověst ohledně obchodování se ženami. Vždycky si budu říkat, zda tam ty ženy byly o své vůli nebo ne.“ „To je strašné.“ „To je. Já byl samozřejmě kluk a netušil jsem, co znamenají všechny ty ženy, které se tam producírují v župáncích. Ale viděl jsem, jak se k nim choval. To ponížení. Jako by byly něco méně než on.“ Nadechl se. „Teď už chápu, že šlo z jeho strany o nejkrutější zneužívání. Ale dokud jsem byl chlapec, věděl jsem jenom, jakou bolest působí mně. Můj pokoj byl spartánský a odměřený. A ohledně toho jsem něco zakoušel. Chyběly mi moje hračky, bez ohledu na to, jak obyčejné byly. Stýskalo se mi… Ale on řekl, že hračky mít nemohu. Řekl mi, že nemohu mít kamarády.“ A v šestnácti jí na její narozeniny snědl košíček a ona ho měla za lotra. Zatímco šlo o kluka v pokoji, kde nebylo nic hezkého, a pravděpodobně neměl ani žádné sladkosti, soudě podle sbírky sladkostí, kterou má v tom pokoji. Najednou představoval ten košíček něco jiného. Něco jiného než dřív. „To je hnusné.“ „Je to dost jiné, než jsi to měla ty? Je to dost odlišné od toho, co provedl otec tobě?“ „Otec mne učil, abych byla tvrdá. Učil mne vyhrát za každou cenu. Ale hračky jsem měla. On… Choval se ke mně s určitou láskou. Nebylo to citu prosté.“ „Můj otec si myslel, že mne tvrdosti naučí bití.“ „Gunnare…“ „Víš, Olive, v mém otci jsem se zmýlil mnohem víc než v komkoliv jiném. Nezůstala jediná možnost, abych se v něm mýlil dál. Nakonec jsme se v mých 99
Millie Adamsová
osmnácti rozešli. V bytě byla žena, která nemohla být o mnoho starší. Můj otec na ni vztáhl ruku. To bych nikdy neudělal. Skoro jsem z něj vymlátil duši. A ničeho nelituji. Zavolal jsem policii, ale ona s nimi nechtěla mluvit. Snažil jsem se jí pomoct, snažil jsem se dostat ji z té situace, ve které byla, ať už byla jakákoliv, ale ona se… bála. Utekla dřív, než jsem se dozvěděl její jméno, a já… Já toho hořce lituji. Snažil jsem se být lepší než on, jelikož jsem viděl, jak moc je muž s nekontrolovanou mocí schopen ničit svět. Viděl jsem ty jizvy. Nosím si je.“ Měla hrdlo stažené vzteky a žalem k němu. Taky ale… strachem. O to dítě. O svou budoucnost. „Dovol mi položit otázku. Proč chceš skutečně být tomuhle dítěti otcem?“ „Abych ho chránil. Zní to absurdně, ale… Když bude mít tebe a bude mít mne… je to o zodpovědnosti.“ „Nedovolíš mi, abych mu ublížila, a já to nedovolím tobě?“ „Ano. Samozřejmě je možnost, že můžeme být toxičtí oba.“ „To nebudeme. Můžeme zvolit jinak. Kvůli dítěti. Kvůli nám. Můžeme rozhodovat lépe.“ „Žádné moje dítě nebude vyrůstat bez otce. A když to říkám…“ „Proč ne? Proč tě to zajímá?“ „Nenechám to na tobě,“ řekl. „To je urážlivé,“ ohradila se. „Ne. Budu mít své dítě a budu mít tebe. Bude mít úplnou rodinu. Sezdaný pár. Já nebudu mít…“ „Proč?“ podrážděně zvedla ruce. „Gunnare, ani jeden z nás neměl matku. Ani jeden z nás nevyrůstal v nukleární rodině. 3 Jsem ochotná se vzdát Ambientu. Jsem ochotná se ho vzdát.“ 3 Nukleární rodina či též atomární rodina je pojem užívaný v sociologii a antropologii. Označuje se jím model soužití lidí, kdy v jedné domácnosti žije manžel, manželka a jejich děti. O výchovu dětí se
100 Ukázka elektronické knihy