8. kapitola ● DŘÍVE
Rolety ve velké obytné místnosti zůstaly stažené. Sóldís se vyhýbala pohledu tím směrem a pro jistotu se k prosklené stěně otočila zády. Nechtěla si připomínat stín postavy, který venku zahlédla, ale to ji jen utvrdilo v přesvědčení, že by ven raději viděla, než neviděla. Její představivost dokázala vykouzlit mnohem děsivější obrazy než ten, který se jí před očima objevil předešlého večera. Jeho podrobnosti už si navíc stěží vybavovala. Všechno to proběhlo hrozně rychle a výstup ji natolik rozrušil, že byla celá zmatená. Především když Ása doběhla pro Reyniho a přivlekla ho s sebou rozespalého a popleteného. Byl úplně mimo a tvrdil jim, že si jenom vymýšlejí. Nezajímalo ho, že postavu viděly všechny tři, jeho žena, dcera i Sóldís. Ása odmítla přejít jeho pochyby mlčením. Začali se spolu nenápadně hádat, jak to manželé dělávají, když je v doslechu někdo další. Nakonec si Reyni dal říct, sklonil se ke Gígje a požádal ji o podrobnější popis toho muže. Musel ho z ní trochu tahat, ale potom mu Gígja řekla, že to možná byl jejich soused, který chová koně. Reyni se okamžitě napřímil a ztichl. Ása udělala totéž a v místnosti zavládlo rozpačité ticho. Sóldís se neodvážila zeptat, o koho jde, protože se zjevně jednalo o citlivé téma. Když manželé mlčení konečně prolomili, 98 •
požádali ji, ať se vrátí do svého bytu, protože si spolu potřebují promluvit. Sóldís beze slova odešla a zamkla dveře do spojovací chodby i vchod do domu. Díky tomu se cítila v bezpečí, ale jen chvilku. Proti strachu a obavám zámky nic nezmohly. Dolehlo na ni vědomí, že je ve staré budově úplně sama a jestli se něco stane, bude odkázaná sama na sebe. Do domu se přece nedá vstoupit pouze dveřmi, ale také okny, která lze snadno rozbít. Strach se rozběhl na plné obrátky při pomyšlení na to, že svět je plný zlých lidí. Takových, kteří neváhají druhým ubližovat a pociťují zvrácené uspokojení, když někomu vyhrožují nebo někoho děsí. Když se Sóldís pokusila obavy rozptýlit rozumným uvažováním, jenom je ještě víc podnítila. Na jednu stranu jí rozum říkal, že muž, kterého venku zahlédly, pro ně nepředstavuje žádnou hrozbu, že si soused navzdory nepřízni počasí možná jen vyšel na procházku. Na druhou stranu však reakce obou manželů nasvědčovaly tomu, že je něco špatně a že muž za oknem žádný výletník nebyl. Byl to někdo, kdo jim chce ublížit. Soused, který chová koně. Nedokázala si ani zdaleka představit, kdo by to mohl být a proč zmínka o něm Ásu a Reyniho tak rozrušila. Neměla však žádný důvod pochybovat, že oba mají ve zvyku uvažovat ve srovnání s většinou jejích ostatních známých mimořádně pragmaticky. Patřili k tomu typu lidí, který se vždy opírá o důkazy a fakta a nenechává se ovládat emocemi. K tomu typu, který na internetu vyhledává vědecké výzkumy příčin globálního oteplování. Takže když se vyděsili, museli k tomu mít skutečný důvod. Sóldís si lehla do postele, ale ani tam se necítila bezpečněji. Venku se rozpoutala vichřice a kvílení větru chvílemi znělo, jako by pod oknem někdo hvízdal. K tomu se N NENÍ ÚNIKU
• 99
připojilo vrzání a praskání v domě, které jí připomínalo zvuk kroků po dřevěné podlaze. Jednou se dokonce ozvalo podivné zaskřípění, které jako by přicházelo z chodby. To ji natolik vystrašilo, že vstala, otevřela dveře a vystrčila hlavu z pokoje. Za dveřmi ale samozřejmě nikdo nebyl a nic neobvyklého nezahlédla. Když se vrátila pod přikrývku, připadala si trochu hloupě, ale stud záhy ustoupil stejnému strachu, který ji předtím vyhnal z postele. Zkusila se uklidnit poslechem podcastu, což ovšem nezabralo, protože pak neslyšela, co se kolem ní děje. Kdyby se někdo chystal vtrhnout k ní do pokoje, chtěla to aspoň zjistit s nepatrným předstihem. Nic by mu v tom nebránilo, ložnice byla odemčená. Staromódní dveře měly klasický zámek, ale klíč chyběl, stejně jako všude jinde ve starém domě. Kdyby se mohla zamknout a nejlépe ještě zajistit dveře západkou, usínalo by se jí nepochybně snáz. Nakonec se jí podařilo obavu, že je v domě úplně sama a možná na ni kdosi číhá, potlačit a konečně usnula. Když se ráno pustila do práce, nikdo se o celém výstupu ani slovem nezmínil. Tvářili se, jako by se nic nestalo. Rolety však zůstávaly zatažené. Íris si opřela hlavu o papíry rozložené na desce stolu. Ležela na nedodělané gramatické úloze a teatrálně úpěla. Dlouhé světlé vlasy, které zdědila po matce, se rozletěly po stole a smetly z něj žmolky z mazací gumy. Íris právě uznala porážku v boji se dvěma zákeřnými bratry, konjunktivem a činným rodem. „Tak si dáme přestávku.“ Sóldís usoudila, že nemá cenu pokračovat. Malá pauza nikoho nezabije. „Pojď, trošku se protáhneme.“ Íris vzhlédla a tvářila se stejně otráveně, jako když se před chvílí hroutila zoufalstvím nad gramatikou. „Protáhneme?“ 100 • Yrsa Sigurđardóttir Ukázka elektronické knihy