EVROPANKA
97
sem, do Radomyšle. Jenže práce v kolchozu, to bylo horší než nevolnictví, život o hladu, v bídě, v neustálém ponižování, ve strachu ze smrti vyhladověním, bez naděje na jakékoliv zlepšení, bez možnosti úniku. Vždyť i občanské průkazy začali vesničanům vydávat až v šedesátých letech. Předtím vesničané jako by ani nebyli plnohodnotnými občany. Zeptej se někdy mé švagrové, ta ti povypráví, jak umírala její máma, jak měla podvýživu, zápal plic a horečku, a přesto ji hnali do práce pod hrozbou vážných problémů. Jak pak sama, coby tříleté dítě, byla několik dnů v chalupě se svou mrtvou matkou, než se vrátil její otec. Znala jsem jednoho Žida, který pracoval v kolchoze. Sice jenom krátce, ale pracoval. Jeho otec byl nějaké velké zvíře na okresním výboru strany a ten se domluvil s předsedou radomyšlského kolchozu, aby tam na určitou dobu vzal jeho kluka, protože chlapec procházel problémovým věkem, nechtěl se učit, chytil se party, víš, jak to bývá. Pár týdnů strávených v kolchoze bylo pro něj tou nejlepší motivací. Ne, Židi své děti do kolchozů jinak nedávali. Snažili se jim poskytnout vzdělání, snažili se zůstat ve městě, najít si dobrou partii a dobrou práci. A v kolchoze ať dře blbej mužik, že jo. Od rána do noci. Polohladový a v obnošených hadrech. Za člověkohodiny. Tedy za nic, za slib, že snad někdy něco dostane, aby jeho děti nepochcípaly hlady. Však o tom je taková anekdota. Kamarádili se Žid a Ukrajinec. Dlouhá léta se neviděli, pak se někde náhodou potkali a pustili se do řeči. Ivane, ptá se Žid, máš děti? A jak se jim daří? No to víš, mám dva velké syny. Pankrác seká dříví do restaurace. A Hubert dal někomu pořádně po hubě, takže v tuhle chvíli sedí v base. No a co ty a tvoje děti? Mám dvě dcery, povídá Žid. Lora si vzala prokurátora, zatímco Sáře jsme našli lidového komisaře.
EVROPANKA_BLOK_TOM_FINAL.indd 97
21.08.2023 18:08
98
ALEXEJ SEVRUK
Takové to bylo. Řekni mi, čím jsme my horší než Židi a čím jsou naše děti horší než ty židovské? Taky jsme svým dětem vštěpovali, že se musí učit, jinak půjdou do kolchozu, kde budou zaplétat koňské ohony. Tvůj otec, když se dostal na konzervatoř do Žytomyru, celé prázdniny pak pásl tele, abychom ho prodali a koupili mu hoboj. Chodil tady v Radomyšli do hudebky na klarinet. Ale v Žytomyru u přijímaček mu nějaký vtipálek z komise řekl: Odkud že to jsi? Z Radomyšle? Tak to asi pojedeš zpět do Radomyšle. Velká legrace. Jenže na chodbě si ho odchytl jiný člen přijímací komise. Povídá, třída klarinetu je přeplněná, tam je to bez šance. Ale je tu ještě třída hoboje. Jestli o to máš vážně zájem, tak jeď říct rodičům, aby ti koupili hoboj, chlapče. Nám se zrovna narodilo tele. Tak jsme ho nechali pást, aby nabralo jateční váhu. A to měl na starost tvůj otec. Protože kde bychom jinak vzali na hoboj? V té době Ivan něco šil pro předsedu kolchozu, který u nás býval docela často, vysedával, zkoušel si oblek, povídali si s tvým dědou, popíjeli kořalku, pokuřovali, já jsem jim k tomu připravila něco k zakousnutí, žádnou hostinu, jen tak, co dům dal. No a když zahlédl Mišu, jak se vrací s tím teletem, tak se ho ptá, kam půjdeš po škole, chlapče? A tvůj otec mu bezelstně odpovídá, půjdu na konzervatoř, do třídy hry na hoboj. Ten papalášský zmetek hned na něj uhodil, kdo se prý postará o dobytek? Kdo bude sklízet obilí? Kdyby každý hrál na hoboj, tak co prý budeme jíst? Tady jsem málem vypěnila i já. Povídám: O dobytek je snad postaráno, nemáte ten pocit? Byla bych mu toho pověděla ještě víc. Proč se například jeho děti nestarají o obilí? Proč jeho syn studuje v Žytomyru a jeho dcera dokonce až v Kyjevě, i když se o nich ví, že na škole mívali problémy s prospěchem a s kázní? Jenže tady zasáhl Ivan. Povídá, Marije
EVROPANKA_BLOK_TOM_FINAL.indd 98
21.08.2023 18:08
EVROPANKA
99
Antonivno, donesla byste mi sklenici vody? A to bylo naše smluvené znamení – když mi začal vykat a oslovovat mě po mém otci, hned jsem věděla, že mám raději držet jazyk za zuby, protože jinak by to mohlo zle dopadnout. Kdopak jsme, abychom se pouštěli do křížku s mocnými?
• Tak i na tom úřadě. Otočila jsem se a beze slova jsem šla pryč. Ivan mi říkal, že než abych se ponižovala před různými Židy, tak ať sedím doma a starám se o děti. Formálně jsem byla zaměstnaná v té jejich dílně jako účetní, občas jsem jim něco spočítala, ale moc peněz z toho nebylo. Tak jsem se starala o dům a o děti, dobře, ale to taky byla práce. Vstávat před východem slunce, zatopit v kamnech, nanosit vodu, připravit snídani muži, podojit krávu nebo kozu – podle toho, co jsme zrovna měli, a vyhnat ji na louku, uvařit prasatům, nakrmit je, vykydat hnůj, vynést pomeje, dát slepicím, pak vzbudit děti, nakrmit je, nějak je zaměstnat nebo je vyprovodit do školy, když byly starší, zamést, poklidit, uvařit oběd, do toho práce na zahradě – pořád bylo potřeba něco sázet, plít, přihrnovat, sbírat, hubit, vršit, okopávat, sklízet, zalívat, sekat, znovu obstarávat zvířata, obstarávat děti, když se vrátily, obstarávat manžela, aby nešel spát o hladu, být mu po ruce, když se rozhodne pracovat, mít pořádek, naklizeno, navařeno, nažehleno a ustláno, v zahradě vypleto, brambory přihrnuté, naše a dětské oblečení, ač onošené, ale aspoň zaštupované, zalátané a vyprané. To byl život! Byla jsem jak ta pouťová veverka, pořád v jednom kole. A všechno jsem to zvládala.
• Fakticky nejsem Antonivna, ale Václavivna. Avšak když nás můj otec opustil, tak jsem se na něj hrozně naštvala. A když jsem za pár let dostala občanský průkaz, nechala jsem si
EVROPANKA_BLOK_TOM_FINAL.indd 99
Ukázka elektronické knihy
21.08.2023 18:08