s matkou, spatřil v královnině družině Erendis, pohlédl na její krásu a vytušil sílu, jež se v ní tajila. Tu mu Almarian řekla: „Musíš opět odtud, můj synu Aldarione? Není tu nic, co by tě zadrželo v nejlíbeznější ze všech zemí smrtelníků?“ „Ještě ne,“ řekl; „v Armenelosu jsou ovšem věci sličnější, než může člověk nalézt jinde, dokonce i v zemích Eldar. Námořníci jsou však muži dvojí mysli, bojují se sebou samými; stále mě ještě drží touha po Moři.“ Erendis věřila, že ta slova patřila i jejím uším, a od té doby se její srdce plně obrátilo k Aldarionovi, ač ne s nadějí. V oněch dnech nebylo podle zákona ani zvyku třeba, aby se muži z královského rodu, ani sám králův dědic, ženili jen s potomky Elrose Tar-Minyatura; Erendis však pokládala Aldariona za příliš vysoce postaveného. Přesto od té chvíle nepohlížela příznivě na žádného muže a všechny nápadníky odmítala. Minulo sedm let, než se Aldarion vrátil a přivezl s sebou stříbrnou a zlatou rudu; hovořil o své plavbě a činech se svým otcem. Meneldur však řekl: „Raději bych měl tebe po svém boku než zprávy nebo dary z Temných zemí. To je úloha kupců a cestovatelů, ne králova dědice. K čemu je nám další stříbro a zlato, leda abychom je z pýchy užívali tam, kde jiné věci poslouží stejně dobře? Králův dům potřebuje muže, jenž zná a miluje tuto zemi a lidi, jimž bude vládnout.“ „Nestuduji snad muže po všechny své dny?“ opáčil Aldarion. „Umím je vést a ovládat, jak se mi zlíbí.“ „Řekni spíš některé muže, kteří mají stejné smýšlení jako ty,“ odpověděl král. „Na Númenoru jsou také ženy, a není jich o mnoho méně než mužů; co víš o nich, vyjma tvou matku, kterou skutečně umíš vést, jak se ti zlíbí? Přesto si jednoho dne musíš vzít manželku.“ „Jednoho dne!“ řekl Aldarion. „Ale ne dřív, než budu muset; a později, bude-li mě někdo do manželství tlačit. Jsou pro mě naléhavější jiné věci, k nimž se upíná moje mysl. ,Studený je život námořníkovy ženy,‘ a námořník, který má jen jeden cíl a není vázán k břehu, dopluje dál a lépe se učí zvládat moře.“ „Dál, ale ne k většímu prospěchu,“ řekl Meneldur. „A ty nezvládáš moře, můj synu Aldarione. Zapomínáš, že tu Edain žijí jen z milosti Pánů Západu, že Uinen je k nám laskavá a Ossë se drží zpátky? Naše 93
PAD NUMENORU_blok.indd 93
19.07.2023 12:13:58
lodě jsou střeženy a vedou je jiné ruce než naše. Nebuď tedy přes míru pyšný, nebo milost může oslábnout, a nedomnívej se, že se bude vztahovat na ty, kdo zbytečně riskují život u skal neznámých pobřeží nebo v zemích mužů temnoty.“ „K čemu je potom našim lodím milost,“ řekl Aldarion, „nemají-li plout k žádným břehům a nesmějí-li hledat nic, co ještě nebylo spatřeno?“ Dál s otcem o takových věcech nemluvil, ale trávil dny na lodi Eämbar ve společnosti Podnikavých a stavěl plavidlo větší než všechna postavená předtím. Pojmenoval tu loď Palarran, Daleký poutník. Přesto se nyní často setkával s Erendis (a bylo to dílo královnino); když se o jejich setkáních dozvěděl král, cítil neklid, avšak ne nelibost. „Bylo by laskavější vyléčit Aldariona z jeho těkání,“ řekl, „dříve než si získá srdce nějaké ženy.“ „Jak jinak ho vyléčíš, ne-li láskou?“ řekla královna. „Erendis je ještě mladá,“ řekl Meneldur. Almarian však odpověděla: „Rod Erendis nemá délku života, jež je udělena potomkům Elrosovým, a její srdce již získáno je.“ Když byla velká loď Palarran dostavěna, Aldarion chtěl opět odcestovat. Tu se Meneldur rozezlil, třebaže na královnino přemlouvání nepoužil královskou moc, aby ho zadržel. Zde je nutno povědět o jednom obyčeji: když loď odplouvala z Númenoru přes Velké moře ke Středozemi, měla nějaká žena, nejčastěji z kapitánova příbuzenstva, vsadit na příď lodi Zelenou ratolest návratu; utínala se ze stromu oiolairë,7 což znamená „Věčné léto“, který dali Eldar Númenorejcům a řekli, že jej vozí na vlastních lodích na znamení přátelství s Ossëem a Uinen. Listy stromu byly stále zelené, lesklé a vonné; na mořském vzduchu se mu dařilo. Meneldur však zakázal královně a Aldarionovým sestrám, aby přinesly ratolest oiolairë do Rómenny, kde kotvil Palarran, a řekl, že odpírá synovi své požehnání, neboť se vydává na moře proti jeho vůli. Aldarion to slyšel a řekl: „Musím-li plout bez požehnání či ratolesti, popluji tak.“ Královna byla zarmoucena, ale Erendis jí řekla: „Tarinjo [královno], jestliže utneš větev z elfského stromu, já ji s tvým dovolením do přístavu donesu; mně to přece král nezakázal.“ 94
PAD NUMENORU_blok.indd 94
19.07.2023 12:13:58
Námořníci považovali za neblahé, že kapitán odjíždí takto, ale když bylo všechno hotovo a muži připraveni zvednout kotvy, přišla tam Erendis, třebaže nemilovala hluk a ruch velkého přístavu a křik racků. Aldarion ji přivítal s úžasem a radostí. Řekla: „Přinesla jsem ti Ratolest návratu, pane; od královny.“ „Od královny?“ řekl Aldarion a jeho výraz se změnil. „Ano, pane,“ řekla, „ale požádala jsem ji o svolení, abych to mohla udělat. Nejen tví příbuzní se budou radovat z tvého návratu, a kéž je to brzy.“ Tehdy Aldarion poprvé pohleděl na Erendis s láskou, a dlouho stál na zádi a hleděl zpět, zatímco Palarran vyplouval na moře. Říká se, že s návratem spěchal a byl pryč kratší dobu, než měl v plánu, a když se vrátil, přinesl dary pro královnu a pro dámy z jejího domu, ale nejdražší dar přivezl pro Erendis a byl to diamant. Chladné bylo přivítání mezi králem a jeho synem; Meneldur ho pokáral a řekl, že takový dar se od králova dědice nesluší, leda by to byl dar k zásnubám, a žádal, aby se Aldarion vyslovil. „Přivezl jsem jej z vděčnosti,“ řekl, „za vřelé srdce uprostřed chladu jiných.“ „Chladná srdce nemají rozněcovat jiná, aby je zahřívala při jejich odchodech a příchodech,“ řekl Meneldur a znovu na Aldariona naléhal, aby uvažoval o manželství, ač se o Erendis nezmínil. Aldarion však o tom nechtěl ani slyšet, protože čím víc druzí naléhali, tím víc a všemožněji se vzpíral; jednal nyní s Erendis chladněji a rozhodl se, že opustí Númenor a bude prosazovat své záměry ve Vinyalondë. Život na souši se mu příčil, neboť na palubě lodi nepodléhal ničí vůli a Podnikaví, kteří ho doprovázeli, znali jen lásku a obdiv k Velkému kapitánovi. Nyní mu však Meneldur zakázal odjet a Aldarion, ještě než docela skončila zima, vyplul s flotilou sedmi lodí a větší částí Podnikavých králi navzdory. Královna se neodvážila na sebe přivolat Meneldurovu zlobu, v noci však přišla do přístavu pláštěm zahalená žena s ratolestí a dala ji do ruky Aldarionovi se slovy: „To pochází od Paní Západních zemí,“ (neboť tak říkali Erendis) a odešla do tmy. Po otevřené vzpouře král Aldarionovi odňal pravomoci Pána númenorských lodí a přístavů, dal zavřít cechovní dům Podnikavých na Eämbaru i loděnice v Rómenně a zakázal veškeré kácení stromů na stavbu 95
PAD NUMENORU_blok.indd 95
19.07.2023 12:13:58
Ukázka elektronické knihy