Sice našel důkaz, že mezi oběťmi přece jen existuje pojítko, ale Paule připadalo, že je kvůli tomu se sebou až příliš spokojený. „Věnování v knize ještě nic neznamená,“ namítl Medvěd. „O to ho na autogramiádě mohl požádat kdokoli.“ To jim potvrdil i Nico Saarela. U příležitosti vydání knihy uspořádali koncem března křest s autogramiádou v největším knihkupectví v centru Helsinek. Zúčastnily se ho stovky lidí. Paljakka nejprve odpovídal na dotazy a pak knihy zájemcům s věnováním podepisoval, na jeho autogram se stála fronta. „Jenomže tohle není běžné věnování,“ upozornil Renko. „Je dost osobní.“ „Souhlasím,“ řekla Paula. „Děkuji vám, že jste mě viděla v dobách, kdy jsem nikoho nezajímal… Jak si tohle vykládáte?“ „To jsou spekulace a tys přece chtěla, abychom se drželi faktů,“ zamumlal Hartikainen. „Podle mě má ta věta přenesený význam,“ prohlásil Renko. „Nejde o smyslový zrak, ale o hlubší způsob vidění, zkrátka když někoho vnímáme takového, jaký je, a není nám lhostejný. Nebo je v tom možná ještě víc. Neříká se náhodou o dětech na okraji společnosti, že je může zachránit klidně jen jediný dospělý, kterému nebudou úplně ukradené?“ „Jo, to se říká,“ přisvědčila tiše Paula. „Z pohledu rodiče mi něco takového připadá nepochopitelné. Že někdo dokáže ublížit vlastnímu dítěti,“ řekl Renko. Paula si vybavila svá setkání s lidmi, kterým v dětství ubližovali, ne-li je přímo týrali jejich vlastní rodiče.
100
Pro některé z nich mělo obrovský význam, když na nich spočinul soucitný a laskavý pohled nějakého dospělého zvenčí. Přesto se mnozí z nich vydali na cestu zločinu. Jeden starý kriminálník jí kdysi u výslechu vyprávěl, že ho doma mlátili a ne vždycky mu dali najíst. Jednou však na ulici potkal stařenku, která se k němu sklonila, pohladila ho po tváři a řekla, ty jsi ale hezký chlapeček. Chlápek si při vyprávění utíral slzy. Potom se přiznal, že svého kumpána ubodal, protože mu z láhve vodky vyzunkl poslední deci. Jeden náhodný laskavý pohled holt k záchraně lidského osudu asi nestačí. Paula si nemohla nevzpomenout na svého syna, který si z osmiletého trestu za zabití odpykal už dva roky. Protože šlo o jeho první trestný čin, zbývaly mu už jen dva. Pokud k sobě chtěla být zcela upřímná, musela si přiznat, že v minulosti považovala propouštění prvotrestaných po polovině odsezeného trestu za naprosto nespravedlivé. Teď už si tím tak jistá nebyla. Nejeden člověk se naučí větší chápavosti, když si něco prožije na vlastní kůži, ale jí vždycky připadalo, že ona taková není. Na druhou stranu měla stále pocit, že pokud se prvotrestaný vrah nebude ze svých činů upřímně kát, vyvázne příliš snadno. Pauliho v adoptivní rodině nezanedbávali ani trochu — aspoň podle toho, čeho se na vlastní pěst dopátrala. Přesto se v drogovém rauši rozhodl zabíjet. Co ho tenkrát mohlo zachránit? Znovu ji zaplavil provinilý pocit, tak zavřela oči a nechala jej odeznít.
101
„… ale v tu chvíli by ve společnosti měla zafungovat záchranná síť,“ prohlásil Renko. Paula se podívala na Medvěda, který koukal do telefonu a vypadal jako uzoufaný mučedník, jenž se za každou cenu snaží udržet své zoufalství pod kontrolou. Jinými slovy se nepatrně mračil. „Díky, Renko,“ pronesla, aniž poslouchala, o čem kolega žvaní. „Medvěde, zkusíš zjistit, jaký vztah Alannová s Paljakkou měli. Přišla na tu autogramiádu? Určitě z toho budou nějaké fotky. A taky podle jejich adres, zaměstnání a další historie odhadni, kdy se v minulosti mohli setkat. Prodavačka v bazaru tvrdila, že Alannová pracovala s dětmi. A Paljakka koneckonců byl, jak to nazval Hartikainen, problémový puberťák.“ Medvěd se zatvářil překvapeně a pak spokojeně přikývl. Paula mu většinou dávala ty nejnudnější a nejzbytečnější úkoly zkrátka jen proto, že je vždycky bez reptání splnil. To bylo samozřejmě špatně, což si uvědomovala už dlouho a štvalo ji to, protože spravedlivost považovala za jednu z nejdůležitějších vlastností každého vedoucího. Na druhou stranu ji dráždilo i to, že se proti tomu nikdy neozval. I teď viděla, že už by chtěl jít, ale nahlas to prostě neřekne. Povzdechla si a rozhodla se, že to s ním probere, jakmile se naskytne vhodná příležitost. Teď už ho ale chtěla pustit domů. „Máš dneska naspěch, že jo? Tak už jdi, my budeme ještě chvilku pokračovat. Uvidíme se zítra.“ Medvěd spěšně vyskočil, na ostatní se ani nepodíval. Ve dveřích se nicméně otočil a Hartikainenovi a Renkovi
102
Ukázka elektronické knihy