19. Sobota, dvanáctého února
Zařezávají se mu moje nehty do zad? říká si Malin. Je to sen? Nebo skutečnost? Leží na mně ztěžka nějaký muž, který se oddaluje a zase přibližuje, oddaluje a zase přibližuje? Spí vedle mě někdo? Je tu nějaký muž? Zdá se mi, že je ten muž ve mně? Mám ho v puse, nebo se mi jen zdá, že něco jím? Je to Ulf, je tady? Stojí dole na ulici a dívá se mi do okna, chce se mi pomstít? Donutit mě, abych uprchla, až mě obviní z nějakého zločinu, který jsem nespáchala? Tohle chci. Toho muže chci. Tohle není žádná aféra ve stylu Me Too. Smlouva o svolení není třeba. Ošukej mě. Pomiluj se se mnou. Axele. Vezmi mě taky do tohohle snu. Malinina noc je jako jeden sen, je to spánek, stav, o němž si myslela, že je dávno minulostí, ale který ji k sobě přitahuje zpět. Drsně, dychtivě a neúprosně směřuje k propasti, v níž se ocitla. A tou propastí je smrt. Dveře ven ze života. Nejsou pootevřené. Jsou dokořán. To si Malin uvědomuje. / 98 /
Probudí se a venku jsou mraky nízko na obloze, sněží ještě hustěji a ona se doškrábe na záchod, vyzvrací se, vychrstne do mísy celý obsah žaludku a odplazí se do sprchy, zády se vsedě opírá o studené bílé obkladačky, dlouho si nechává léčivé paprsky teplé vody dopadat na tělo a pak vstane, odpotácí se do kuchyně a napije se vody rovnou z kohoutku. Potom si dá kafe, prášky, nahá sedí na gauči a tupě se dívá ven na padající vločky a kostelní zeď. Chlad na těle je příjemný, bolí ji to méně než hlava. Vzpomene si na umělce v baru. Byl tady? Myslím, že ne, nepamatuju si to. Ale pokud tu byl, tak má Ma lin pocit, že nedošlo k ničemu proti její vůli. A proti jeho? Těžko říct. Oblékne se a nalíčí, vypadá jako člověk čekající před nebeskou branou, jako někdo, kdo tam přišel už dávno a čeká už hodně dlouho. Chystá se ustlat postel. Nabýt dojmu, že je vše v pořádku. A vtom si všimne krvavých skvrn na bílém prostěradle. Je to jeho krev, nebo její? Nemůže si vzpomenout, možná že je teď v té fázi cyklu, kdy ještě trochu krvácí. To je jedno. Teď nemám sílu nad tím uvažovat. Sundá povlečení a prostěradlo z postele a hodí je do koše na prádlo. Najednou se jí chce vypadnout z bytu, jít třeba do muzea a mrknout se, jestli tam umělec není. Kdy že to vlastně odlétá? Z jejich rozhovoru si toho moc nepamatuje, ale stejně se chce znovu podívat na výstavu. Je už deset hodin, měla by být na stanici, ale co, je přece víkend. Natáhne si bundu a čepici, venku jí čerstvě napadaný sníh křupe pod nohama, když kráčí po ulici Ågatan směrem k Östergöt landskému muzeu, kolem kina, hospod a parku u kostela. A kolem malého katolického mnišského kláštera. / 99 /
V muzeu je otevřeno. Malin si chce obrazy znovu prohlédnout, být nablízku uměl ci i Omarovu portrétu. V muzeu nejsou žádní návštěvníci, ani na recepci nikdo nesedí. Město se svých géniů rychle nabaží, radši je nenávidí, než miluje, a pokud bude mít Erik Ingemar Karlsson opravdu smůlu, dostane možnost, že po něm pojmenují jeden z městských autobusů, tak jako po místních hokejistech a generálních ředitelích. Malin cítí, že tu umělec není. Možná ani nebyl včera večer u ní? Projde prvními dvěma sály, chce vidět hlavně Tovin obraz, a ve vnitřním sále, který vypadá jako sakristie nebo hrobka, stojí přikrčená postava, jako by se chystala zaútočit. Malin hned pozná, kdo to je. Leila Hadadová, která vstřebává estetizovanou verzi svého zavražděného syna. „Jak tohle může někdo udělat? Jak je to možné?“ Malin ji obejme, hlavou jí sahá po bradu, ale pevně ji objímá. Svým tělem jí chce říct, že dobro je silnější než zlo, laskavost je silnější než zlomyslnost. Leila zoufale pláče, vzlyká a sténá, jako by ty obrazy pro ni byly poslední kapkou, víc už nezvládne, a zašeptá: „Ten umělec je hajzl, za tohle by měl zaplatit.“ Když se teď Malin na obrazy znovu dívá, musí dát Leile za pravdu. Na obrazech s Omarem není nic krásného. Žádná poezie, žádná oduševnělost, jen zneužití situace. Naprosto jasné a očividné. V tomto sále se zhmotnil jen pocit nabubřelého člověka, že má právo dělat si se zobrazením cizího člověka, s jeho trpkým osudem, zármutkem a ztrátou, co se mu zlíbí. A může na tom vydělávat peníze. Což je privilegium určené bohům. A když si takové privilegium nárokují lidé, musí je stihnout trest. Ale jak? Ty obrazy jsou sice neuctivé, ale jsou proto bezvýznamné, jsou špatné? Ano. Chce se jí křičet. / 100 /
Ukázka elektronické knihy