„Mí dávní druzi jsou na lovu.“ Ivan hrdě zvedne hlavu, ale v očích mu probleskne žal. „Být tebou, najdu si bezpečný úkryt. Silnější než moje smečka nejsi. Ani když jsi od hlavy k patě medvědem.“ „Od hlavy k patě medvědem?“ Zmatek, který doteď vířil v mém nitru, se změní na bouřlivé hromobití. Ivan se na mě soucitně zadívá. „Běž dál, hlouběji do lesa, pak pochopíš.“ Nad vrcholky stromů se vznese další sborové zavytí a já sebou trhnu. Ivanovy uši se natočí za zvukem a vzápětí se tím směrem obrátí celý. Chvěje se, jako by jen s vypětím sil potlačoval nutkání okamžitě se za svou smečkou vydat. Nakonec zamíří na opačnou stranu. Dívám se za ním a po zádech mi běhá mráz. Není to ovšem on ani ti vzdálení vlci, co mě tak strašlivě děsí. Jsou to jeho slova: od hlavy k patě medvědem. Ivan se mýlí. Já se v medvěda neměním. Zaplaším nepříjemné myšlenky a raději se zaměřím na vytí a pohyb smečky. Ale nedokážu se soustředit. Ivanova slova ve mně vyvolala příšerný zmatek. Nad hlavou mi přeletí drobný ptáček. „Janka!“ zatrylkuje. „Doma v lese!“ Zavrtím hlavou a ohlédnu se směrem, kde leží naše vesnice. Už netoužím slyšet hýla ani cítit sníh pod medvědími tlapami. Chystám se udělat první krok zpátky k mamočce, jenže když zvednu nohu, je obrovská,
98
těžká a zakončená dlouhými drápy. V tomhle stavu se vrátit nemůžu. „Janko!“ prozpěvuje hýl. „Medvědice Janko!“ Obrátím se k tmavé stezce vedoucí hlouběji do lesa, položím ruku na řemínek s hrotem šípu a představuju si, že mi ten dotyk dodá kuráž princezny bojovnice. Odpověď na otázku, co se se mnou děje, leží v hlubinách hvozdu — to víme já, hýl i Ivan Šedý. A ačkoliv mnou jeho slova otřásla, zároveň je můžu brát jako důkaz, že se ubírám správným směrem. Zhluboka se nadechnu a pokračuju v cestě. Poškrábu se na krku, těsně nad místem, kde spí schoulený Myšilov. Říkám si, že by bylo docela pěkné, kdyby se už probudil a dělal mi společnost. Lasičák se protáhne a zívne mi do ucha. „Už jsme blízko Anatolijova srubu?“ „To doufám,“ odpovím. „Než nás Ivan zastavil, ušli jsme pořádný kus cesty.“ „Ten vlk.“ Myšilov zavětří, jeho čumáček sebou zacuká. „Poradila sis s ním zajímavě: nejdřív šarvátka, potom pohádka. Osobně bych takový postup nezvolil, ale bylo od tebe milé, že ses s ním vypořádala sama. Nijak by mě netěšilo, kdybych ho byl nucen umlčet já.“ „Umlčet ho?“ vyhrknu s povytaženým obočím. „Vždyť ses mi až do chvíle, než jsem se pustila do vyprávění, schovával v kapse a třásl se jako osika!“
99
„Já se tedy rozhodně neschovával,“ zvedne se My šilov na zadní a vycení zoubky. „Dřív než zaútočím, hodnotím úroveň nebezpečí. Nikdy neumlčím jiného živého tvora, pokud to není bezpodmínečně nutné.“ Pevně stisknu rty, abych se při představě, jak maličký Myšilov bojuje s vlkem, nahlas nerozchechtala. „A aby bylo jasno,“ vytrčí Myšilov čenich vysoko do vzduchu, „já se nikdy neklepu strachy. Třesu se zuři vostí.“ Vyprsknu smíchy a pokusím se to zakrýt předstíraným kašlem. Na holé kůži cítím, jak se Myšilov naježil. „Chováš se velice nezdvořile, člověčí holko. Ale odpustím ti to, protože zatím nedokážeš plně docenit, jak výjimečné jsou moje lovecké schopnosti.“ Úkosem na něj pohlédnu. „Tvrdils, že je to jelen.“ „Jelen?“ „Když jsem se tě předtím ptala, co vydává ten zvuk, prohlásil jsi, že jelen, ne vlk.“ „Muselas mi špatně rozumět. Já to říkal, že pořádně neposloucháš.“ Protáhne se mi pod límec a oka mžitě začne chrápat. Zoufale zaúpím. Přála jsem si, aby mi dělal společnost, a místo toho jsem ho urazila. Lasičák se zavrtí a zádíčky se mi přitiskne na holou kůži na krku. Nezbude mi než se spokojit s jeho útěšnou hřejivostí.
100 Ukázka elektronické knihy